FÓRUM ‹ BLOGY hráčů ‹ BLOGY hráčů

Chápal bych tuhle diskuzi, kdyby šlo o článek na HP, ale od toho tady ty blogy jsou, aby si tam každej psal co uzná za vhodný a čet si to jenom ten, kdo o to má zájem (a tohle je jeden z nejoblíbenějších blogů). Z Bakerem možná úplně nesdílim pohled na svět, ale jeho poetika mi hodně připomíná muj oblíbenej film.

Mně taky..

Fakt "super" je, ze potřebu tento blog a tento text hanit maji nejvíc ti, kteří tu ani svůj blog nemají a nebo na nem leží tuna prachu.

Nieco pekne by som ti na toto vedel povedat, ale kedze som moderator, tak tu nechcem vyvolavat dalsi flame a spamovat bakerov "hodnotny" blog, tak si radsej zahryznem do jazyka a necham to tak.

netwar: nedělej z toho nějakej flame. Blog je zajímavej, vyhrabávat se v cizině od nuly je obdivuhodný a reálie jsou obohacující. Jen jsem se třeba já vyjádřil k tomu extrémnímu popisu optimismu a sebevůle, znělo mi to moc čítankově a možná i jako produkt nějakýho autotréninku. Ale ostatním to v tom nevadí, takže v pohodě. Proto snad nejsme hned blbci.

Čau lidi děkuju za podporu všem, kterým se blog líbí. Pracuju teď každej den od rána do noci, takže nemůžu věnovat tolik času poděkováním a psaním zpráv každýmu z vás, co mi píšete. Vaše zprávy ale do jedný čtu a moc mě to těší. I kdyby ten blog pomohl motivovat třeba jen jednoho člověka někam vyrazit, tak to pro mě má smysl. Díky.

aspire: ahoj, děkuji za cennej feedback. Ano je mi skutečně 25 a skutečně se rozplývám na rozlitou kávou na stadioně. Jsem hodně skromnej člověk, stačí mi jít do přírody, koukat celej den jak padá listí ze stromů a jsem šťasnej, víc nepotřebuju. Nepotřebuju mít v garáži ferrari, abych měl „opravdovej důvod bejt šťasnej“ podle dnešních měřítek. To čemu říkáš realita, realismus se mě vůbec netýká, já žiju v úplně jinym světě a mám svoje pravidla. Co bude za 5 let mě nezajímá, žiju teď a vedu si dobře.

„Vsetko co tu pises, mi pripada ako keby to pisal 15-rocny clovek, ktory nikdy nevysiel z domu a je prvy krat na brigade pocas letnych prazdnin. Ziadne skusenosti s tym ako svet funguje, resp uvedomenie si realizmu, vsetko nepripravene, len cakanie na 'co zivot prinesie a ked sa to posere, asi to tak ma byt'.“

Vlastně jsi docela blízko k pravdě. Většinu života jsem strávil sezením u počítače a nezajímal jsem se o to jak svět funguje. Pak jsem si koupil letenku a šel do toho abych to zjistil. Žádné opravdové zkušenosti nemám, ale snažím se ze sebe vydat to nejlepší.

Rozumím tomu, co ti vadí i tomu, že mě nechápeš, ale můžu nabídnout jen blog takovej, jakej je teď. Pokud to nenaplňuje tvoje očekávání, nebo nesplňuju nějaký kritéria, který bych podle tebe jako 25 letej člověk měl mít, bohužel ti nemůžu posloužit. I tak děkuji za držení palců, vážím si toho

A_Rimmer: jo, vidim, jak tě to rozčiluje. Doporučuju přestat blog číst, nerad bych ti způsobil nějakej stres. Čtení mýho blogu je na vlastní nebezpečí a pokud ti to přivodí nějaký deprese nebo tak, bohužel ti to nebudu moct proplatit, jen aby bylo jasno dopředu. Blog píšu pro sebe svou rodinu, přátele, kamarády a všechny z komunity, který si rádi počtou o nějakym tom cestování očima začátečníka. S ničím se nevytahuju, píšu věci jak jsou a jak se doopravdy cítím, co se mi honí hlavou. Rozhodl jsem se blog našroubovat na svůj původní a nezakládat ho jinde, protože se mi líbí prostředí zdejší komunity, mám tu už pár dobrých kamarádů a líbí se mi tu. Je to můj osobní prostor a můžu si na něj postovat co chci. Nikdo tě nenutí to číst.

všechny ostatní pozitivní komentáře: Děkuji za podporu, vážím si toho

Tvůj blog je super, dobře se čte a těším se na každé pokračování (byť i částečně chápu výtky na předchozí stránce). To tvoje nezměrné nadšení mi připomnělo takový ten fór, jak se nadšený borec přestěhuje do Krkonoš a za pár měsíců po zimě z nich nasraně mizí tak držím palce, ať to u tebe tak nedopadne

Jestli k tomu můžu taky něco napsat..
Moc nechápu tyhlety diskuze ve stylu "nedočetl jsem to a je to o hovně", protože co může bejt víc o hovně než diskuze o tom, co je (údajně) o hovně. Když se mi to nelíbí, tak to dál nečtu a nezabíjim tim dál svůj drahocenný čas.
Mně osobně přijde to pokračování o něco slabší než začátek (pro nedostatek děje) a celej ten text nepochybně naivní je. Na druhou stranu to ale perfektně vyjadřuje rozpoložení autora a nemám důvod se nad tim nějak pohoršovat. To už si snad radši řeknu něco ve smyslu "ty vole, to je naivní blbec, to já jsem na tom vlastně dobře..", abych si z toho aspoň něco odnesl (pokud by se mi to teda nelíbilo).. Jak tu někdo psal, že je na PA čím dál tím méně pokerového obsahu, domnívám se, že toho obsahu je tu naopak čím dál tím více, ale v sekci "blogy hráčů" ho já osobně neočekávám ani nevyhledávám.

Jinak z profesionálního pohledu, pokud stojíš o rady:
1) V textu je až příliš vulgarismů, navíc několikrát blízko u sebe (chrstne mi voda do ksichtu, takže jsem po hodinové procházce prochcanej apod.) a neplní tak vůbec svou literární expresivní funkci. Už v tom prvním postu, když jsem z něj část kopíroval na facebook, tak jsem musel dvě slova zaměnit, protože na třech řádkách bylo u sebe "sere", "sračky", "do prdele" v motivačním textu o změně životního stylu a to ty lidi od dalšího čtení spíš odradí, protože budou mít za to, že se autor neumí vyjadřovat.
2) Jednotlivé posty jsou až příliš dlouhé. Chápu, že nemáš třeba čas nebo chuť psát průběžně, ale z pohledu čtenáře se každý podívá, co ho dnes čeká (jak dlouhý text) a spousta lidí (včetně mě) si ty extrémně dlouhé texty nechá na jindy (nechce se mi to číst na mobilu v casinu), jenže až to "jindy" nastane, tak už tam budou další dva/tři extrémně dlouhé příspěvky a možná si pak řeknu, že už to snad ani číst nebudu. V tomhle vidim paralelu s nikdy nedokoukanými seriály, od kterých (přestože víme, že jsou super) nás v tuhle chvíli tak trochu odrazuje představa, kolik času by nám jejich dokoukání zabralo. Doporučuji ty delší texty rozkouskovat na menší, uložit si je třeba do konceptů, nastavit budík na další den a druhý den to jen odkliknout, na facebooku je pro tenhle účel časový plánovač příspěvků.
3) A když už jsem v té záplavě upřímnosti, na to jak optimisticky vyznívá ten text, tak mi přijdou katastrofální fotky. Pokud se opravdu raduješ z každé maličkosti, pak bych nečekal že budeš mít v polovině obrazových highlightů západ slunce na pozadí jedoucích aut v ulici a že 9 z 10ti fotek bude nočních. Tak vyfoť třeba tu pracovní četu na stadionu nebo sebe v pracovnim obleku nebo cokoliv co člověka ještě víc vtáhne do děje.
Držim palce a budu dál sledovat.

Pre Bakera palec hore, a pre haterov, skúste si prečítať od Eckarta Tolleho niečo, možno potom pochopíte čo tam píše

Fandím ti Bakere, taky jsem uvažoval o vycestování, zatím zůstalo u uvažování. Život není o penězích, ale o tom, jestli se cítíš spokojený. Akorát si myslím, že ti to nadšení vydrží jen nějakou dobu, přeci jen, nevím jak by mě naplňovalo uklízet odpadky atd. Pro začátek to asi jinak nejde. Takže přeju at ti to nadšení vydrží a časem najdeš pořádného fleka.

Jako na jednu stranu to obdivuju, ale na druhou taky uplne nechapu, ale to je asi tim, ze pro me by to nebylo.. Ale rozhodne fandim a pokracuj dal ve psani i kdyz obcas mam pocit, ze si nekde spolykal kilo houbicek a osedlal pegase Ale vzdycky si rad prectu a myslim, ze z tech podradnejch praci se dostanes k necemu lepsimu, ale to asi brzo napises, jaky to bylo v ty nobl restauraci

[jelly]

Já jsem teda známej mrzout, takže ideově jsem na straně haters, ale to mi nebrání v tom, abych si ten blog užíval, takže s dočtením jsem vážně problém neměl. Vůbec první věc, která mě po konverzi na travelblog zarazila, bylo, že lidi, kteří dospějí k takové potřebě změny (nevím jestli to bude year-off nebo permanentní) v rámci své alergické reakce blog přesunou jinam. Nejen, že jinde bude publikum naladěnější, ale přece je divné o seškrabávání žvejkaček mluvit s lidma, s nimiž jsem donedávna diskutoval range. V dnešní době sociálních sítí (sorry,Rimmere, ten příklon PA k sociální síti je vědomý) je strašně snadný mít nalajkovaný lidi se stejným pohledem na všechno a žít si v bublině. Já s touhle pastí rád bojuju. Pohled z jiný strany bolí mnohem míň než když K. Kašparová hájí mé zájmy gejzírem hlouposti (neznalosti/lenosti?). Takže Franci, vyděržaj pijoněééér.

[Ukázat] Spoiler:

Odkazuju na blog: "V Cardu končí poker a automaty jedou dál, pže jsou politici hloupí."

Tak to teda nevim, čim se tady kdo živí. Jestli jsou všichni poker-pro, nebo co.
Proč by člověk v 25 nemohl vyrazit do světa? Já jsem vyrazil dokonce jako starší. Je fakt že jsem neumejval hajzly, ale nějak se holt začít musí.
Jestli budeš Bakere na těch záchodech ještě za půl roku, tak je to asi špatně. Ale jako první job určitě dobrý. Minimálně zjistíš, co ještě chceš dělat a co už ne.

[SitkaCZ]

Ja jsem za podobne blogy desne rad a myslim, ze je to budoucnost PA fora.Vsude kolem nas je spousta socialnich siti a je logicke, ze i PA fora nabiraji tento smer. Na druhou stranu na socialni siti jako je FB si nemuzes vest technicky podobny blog jako na PA a s publikem se kterym mas neco spolecnyho (poker).

V posledni dobe mi par lidi rikalo, ze ruzne sekce na forech upadaji. Napriklad pry SNG. Na tom ale preci neni nic divneho. Drive se tam lidi ptali na ruzne handy, to ale nebyl icimizer a sngwiz neumel nikdo ovladat. Dneska si kazdy da tu handu do icimizeru a nemusi se na nic ptat. No a pokud ho nekdo nema a zepta se, tak autor odpovedi copy/pastne vysledek z icimizeru a poradi mu, at si to tam priste hodi sam. Tam proste neni prostor na dalsi rozvoj...
Online hrou se v dnesni dobe uz take nikdo moc nechlubi, diky te soucasne hloupe legislativni situaci kolem onlinu. Tak to proste je a take to nedokazeme ovlivnit.

A treba prave zpetna vazba zdejsi komunity pomuze Bakerovi aby se lepe pripravil na pohovory, znal sve slabe stranky, byl vetsi realista a pomuze mu to ziskat lepsi praci.

Takze pokracuj, ctu to rad az do konce

PŘEDMLUVA

Nečekaně často se v komentářích objevuje slovo "záchod". Za prvé, není to tak hrozné jak se zdá. Za druhé není to žádná podřadná věc, nemám absolutně žádnej problém to dělat. Každej z Vás kdo někdy použije záchod na benzínce, nebo na letišti, nebo v nákupním centru, každej kdo vyhodí odpadek do koše na náměstí nebo na ulici, každej kdo někde zahodí vajgl byste si měli uvědomit, že to někdo uklízí. Nějaký člověk, který je taky z masa a kostí a má stejné srdce jako vy. Je úplně stejný člověk, jako prodavačka, co vám prodá chleba, nebo zahradník co vám stříhá plot, nebo letuška, co vám zpříjemní let. Je to služba lidem a služba lidem je ušlechtilá věc a to bez rozdílu pracovního úkolu! Hodně mi to rozšířilo obzor, jak se dají průmyslově a efektivně uklízet jakékoliv prostory, kde se pohybují zákazníci. Taky se ve mě probudila obrovská úcta ke všem lidem co uklízí jako například technický služby. Absolutně to nemůžete soudit, pokud jste to nezažili. V neposlední řadě, lidi se kterýma jsem tam dělal mají srdce na správném místě. Jsou upřímní, říkají věci tak jak jsou a chovají se ke mě narovinu. Nic ve stylu "ozveme se vám" jako jsem zažil ve spoustě obchodech, nebo třeba jak mi dneska pracovník v bance svojí řečí těla řekl "seš mi úplně ukradenej, vypadni už". Pracovat s takovejma upřímnejma lidma je pro mě radost a je to luxus, kterej se spoustě lidem nedostane po celej život v pracech, kde se točí hodně peněz, všichni jsou tam ťuťu ňuňu, ale pomluvěj se za zády za prvním rohem. To je můj pohled na věc po osobní zkušenosti.

kachny.jpg (131.05 KiB) Zobrazeno 946 krát

Pondělí 14.12. / kavárna na Deansgate, pohodlné křeslo s výhledem do ulice.

Město se začíná oblékat do Vánoční atmosféry, která prodýchává ulicemi a slavnostně je zaplňuje svátečním vzduchem plným úsměvů, kávy, pouličního umění a radosti, ale i spěchu, nervozity, kolon. Všudypřítomný déšť je tu samozřejmě vždy na pomoc, ve správný čas na správném místě, aby celou atmosféru podkreslil mokrými barvami na chodníku v nihž jsou otisknuté tlapky lidí. Statečně tu tlapkám a moknu stále ve svých Českých teniskách, což je v Prosinci více než záslužný čin. Ale není Prosinec jako Prosinec, věřte mi.

Když se provazy deště spouší po střechách obchoďáků k zemi, ptactvo zalétává pod přístřešky budov a vesele si tu prozpěvuje. Jakoby sem přilétli ti, co jsem je doma vždy pozoroval, jak ulétávají někam do teplých krajin.
Dnes mám den volna. Dobrovolný den volna. Od nástupu pracuji každý den a už se to zvrhlo v show typu „v neděli přijdu v 1 ráno z práce totálně na cucky a v 6 vstávám na celodenní šichtu, kam si dám zase svojí pěší čtyřkilometrovku“ Zítra jdu na pohovor do restaurace, kterou mám 2 minuty od domu. Bylo by hezké chytit takové místo, takové malé vyzrání nad deštěm, větrnými dny a dlouhými procházkami, které jsou zatím dobrovolné, ale kdoví jak dlouho. Kamarád v práci mi řekl „v agentuře buď agresivní. Ale musíš být i zdvořilý, musíš být i agresivní i zdvořilý zároveň“ . Nenamlouvat si směny telefonicky, jak nám bylo řečeno, ale jít přímo do agentury pro osobní kontakt bylo dobrou volbou. Řekl jsem co chci a dostal služby jaké chci. Čeká mě týden snů (a bolavý nohy + spocenej zadek jako bonus) ve vybraných Manchesterských hotelech, budu dělat servis s jídlem. Tolik k budoucnosti. A teď co se dělo o víkendu.

PÁTEK

Pátek byl divoký. Vstanu dopoledne po tvrdé celodenní šichtě na stadionu. Tělo bolí, ale nic co by se nedalo rozhýbat prohazováním pánve s žampionovou omeletou k snídani či snad strečingem v horké sprše za rytmů taneční hudby co se mi line z telefonu.

Svižnou procházkou dojdu do obchoďáku s oblečením a během další hodiny se dám kompletně do fazóny. Příjemná bavlněná košile, kravata, kalhoty, pásek, krásné společenské boty a trochu provětraná peněženka. Ale tohle oblečení mi ji pomůže rychle znovu naplnit, tomu věřím. Najednou se dlouhé hodiny co mám do začátku služby promění v cenné desítky minut, kdy nestíhám a mám se dostat do kanceláře a ty se proměňují ve vzácné minuty které mám do chvíle, kdy musím dorazit na místo, zatím co tancuju mezi deštěm, dělám úctyhodné manévry abych proklouzl mezi všudypřítomným davem lidí, přeskakuju nebojácně louže a zároveň opatrně našlapuji, abych si neušpinil pracovní hadry.

S celým týmem jdeme do Hotelu ***** v centru, ale není to chůze po ulicích, které už tu trochu znám. Plížíme se postranními uličkami jako kdybysme šli dělat nějakou italskou přepadovku, nebo špinavou prácičku pro Tlustýho Tonyho. Pak procházíme přes velká skřípající plechová vrata pochybnými horovovými spoře osvětlenými prostory. Najednou se otevřou dveře přímo před námi, procházíme vchodem pro zaměstnance a za pár dalších okamžiků stojíme v chodbě překrásného hotelu. Atmosféra na mě okamžitě zapůsobila a uvnitř jsem se natěšeně rozechvěl. „Tak tady budu pracovat? WOW!“ říkám si v duchu.

Pak následoval meeting s hlavním manažerem. Představil nám událost, jaká se koná, co se bude podávat a každý dostal své stoly o které se bude starat. Jednalo se o Vánoční večírek pro 780 lidí. Podávali jsme šunkovou terinku, karpáčo z lososa a portobelo žampiony zapečené se sýrem jako předkrm. K hlavnímu jídlu byl krocan a jako dezert čokoládový dortík. Měl jsem stoly 33 a 34, velké kulaté stoly, každý pro 8 – 10 lidí. Zapáli jsem svíčky, zkontroloval jestli je na stole vše co má být a donesl z kuchyně ošatku s pečivem. Celý sál plný obrovských profesionálně prostřených stolů, vše působilo tak velkoryse a honosně a mě začalo docházet co se děje. Co přijde za lidi a že se o ně budu starat. Nervozita na sebe nenechala dlouho čekat.

Přecházím v místosti pro servis sem a tam a nemohu si sednou na židli. Polykám naprázdno a chvěje se mi tělo, tentokrát rozhodně ne z natěšení. Do dusné atmosféry se ozve pronikavý křik manažerky pro servis „běžte se představit ke stolům a dejte hostům ubrousky, šup šup!“ Sál je absolutně plnej, všude sedí krásně oblečení lidé, dojdu s obrovským a srdečným úsměvem ke svému stolu, záda narovnaná a ruce otevřené nové příležitosti. Hosté vedou konverzaci, takže si nevšímají mého uvítání. Začíná se na 12 hodině u člověka co sedí čelem ke dveřím, to je host stolu, tomu se servíruje vždy jako prvnímu a pak dalšímu po hostově levé ruce. K hostovi vždy přistoupím z jeho pravé strany a vše mu servíruji pouze pravou rukou. Výjimkou je pečivo, to podávám z levé strany. Každý má před sebou ubrousek. Nevím jak je to Česky, po Anglicku „napkin“, taková čtvercová zmenšenina ubrusu z bavlny. Vezmu napkin co má každý host před sebou na stole, přeložím ho na trojúhelník a položím ho hostovi na nohy. Divné a zároveň možná i hezké a příjemné.

Kuchyň v hotelu je úžasná. Obrovská myčka na nádobí, obrovské konvektomaty, všechno prvotřídně organizované. Na třech stanovištích už kuchaři a jejich pomocních rovnali předkrmy a my se rovnali do řady. Funguje to tak, že v kuchyni stojí hlavní manažer. Na place je hlavní manažerka pro servis a její zástupkyně. Všichni mají vysílačky a v uchu taková malá naslouchátka. Vypadají v těch oblecích úplně jako agenti tajný služby. Cokoliv se děje na place, kuchyň to během vteřiny ví a obráceně. Komunikace je tu na opravdu špičkové úrovni, v životě jsem nic profesionálnějšího neviděl. Z manažerů čiší zkušenosti, je jim to vidět na očích, chovám k nim obrovský respekt a úctu. Mají silný hlas, umí přikázat úkoly. Rychle, jasně a stručně. Je důležité naslouchat a okamžitě plnit co mi kdo přikáže. Jakmile to splním, dostávám okamžitě další úkol. Takhle se zaúkolovávají všichni lidi ze servisu celý večer dokud není konec.

„Tak jo lidi, popadněte předkrmy a jděte na plac“ zakřičí manažer a nasadí opravdu srdečný úsměv. Starám se pouze o šunkovou terinku, na pravé ruce nesu 2 talíře a v levé jeden. Prezentace jídel byla nádherná. Stejně krásné talíře znám pouze z videí Pohlreicha, Jamieho Olivera a Gordona Ramsayho, v životě jsem to neviděl na vlastní oči. Manažer stojí u dveří kuchyně, ukazuje prstem na lidi, rychle a rázně říká „losos, šunka, šunka, šunka, losos, houby, houby, houby, šunka, šunka, losos, losos“ a ve stejném tempu my jako servis s talíři opouštíme kuchyň. V sále stojí manažerka a má zvednutou ruku. Připadá mi jakobysme byli kachňata která rychle švitoří za svou mámou a ona naše kachní maminka. Kde je ona, tam proudí všichni s jídly. Očima vždy ukáže jaký stůl a my okamžitě pokládáme ta správná jídla na správné místo (stůl musí být vždy obsloužen celý najednou!) a pak znovu rychle do kuchyně dokud celý sál nejí. Z tý organizace mi padá čelist. Vidět jak rychle a bravurně funguje profi servis, na vlastní kůži to zažívat, být v tom, to je něco úžasného! Dělal bych to i zadarmo, je to naplňující zážitek.

Následuje čekání v personální místnosti, pak sklízíme talíře. Stojíme na place v řadě a manažerka ukazuje prstem „stůl 8, stůl 9, stůl 10, stůl 11“. Rozlétáváme se jako včelky z úlu a sbíráme porcelán a železo, vše podle pravidel stolování. Pak následuje kolečko s hlavními chody. Talíře jsou obrovské, krásné a taky horké. V každý ruce mám 3x přeloženej napkin, tím talíř chytnu a nesu na plac oba najednou. Občas člověk v půlce cesty zjistí že to špatně chytil a začíná to pekelně, ale fakt hooodně pálit do ruky. Nedá se nic dělat. Široký úsměv, jít sálem narovnaný a donést přívětivě k určenému stolu bez známky nepohodlí. Pak sklízíme znovu talíře, následuje roznášení předkrmů a opětovné sklízení talířů a pak celého stolu. Čokoládový dortík vypadal úúúžasně. Hned bych se zakousl. V práci máme zákaz jíst, používat telefon, cokoliv fotit, pokud uvidíme někoho slavného nesmíme o tom mluvit, hosti si zaslouží své soukromí, my jim máme pouze pokorně sloužit a ničím je neobtěžovat, aby si mohli užít večer.

Při jednom kolečku uklízení v kuchyni omylem s plnýma rukama bordelu nacouvám do kuchaře co nese haldu talířů. Všechno jde k zemi. Když jsme se poprvý setkali očima, čekal jsem že dostanu ránu. Fakt naštvaně zakřičel a trochu si zanadával. Hned jsem pokračoval ve své práci a během pár minut se na všechno zapomělo. Tady není čas se zdržovat, všechno musí lítat ať se děje co se děje. Problémy se řeší teď hned, hned jsou vyřešený a jedeme dál. Po uklizení všeho nastoupíme do kuchyně do obležení nerezových polic. Všude jsou kýble s vařící vodou a bedny plné umytých příborů. Celá směna nastupuje na leštění vidliček, lžic, nožů a lžiček, které vyjely z myčky. Tvrá to dlouho. Celá kuchyň se rušně uklízí do posledního centimetru. Taková druhá šichta, úklid je taktéž profesionální, vše musí být připraveno na další den. Začíná na mě padat únava. Ale přebíjí jí obrovské nadšení z toho co jsem zažil. Stojím tam v řadě, namáčím příbory do vařící vody a leštím je. Všude kolem kamarádi se kterýma jsme utáhli celou směnu. Celá kuchyň cinká. Usmíváme se jeden na druhého, občas nějaká kratičká konverzace, občas nějaká delší. Cítím se jako opravdová součást týmu. Cítím, že někam patřím, že jsem udělal fakt skvělou práci, že se to podařilo. Cítím se úžasně.

Noční ulicí kráčím domů, směju se jako kdybych znova vyhrál ve sportce, občas si radostně poskočím jako srnka a v duchu děkuji za den, kdy jsem si koupil letenku, skočil do letadla a přisvištěl sem. Jsem unavenej, fakt unavenej. Domů dorážím po 1 ráno a v 6 vstávám.

SOBOTA

Prší. Než dojdu do centra města, jsem totálně promočený. Následuje zastávka v agentuře, kde mě nečekaně zdrží kvůli administrativním prkotinám. Čekám na štempl od osoby co si někam zašla pro snídani. 5 minut, 10 minut, 15 minut, čas došel. Omluvím se, že už prostě musím a vběhnu do deště. Zjišťuju, že kancelář, kde mi zajistí povolení pracovat a pojištění je dál, než jsem čekal. Chůzi to nemám šanci stihnout. Následuje běh. Zběsile dupu do kaluží a snažím se to stihnout na čas. Na telefon mi prší a displej se zalije vodou. Nevidím na cestu, nevidím na mapku, nevím, kde to je, nevím kde jsem, šíleně prší, jsem vyčerpanej a čas mi došel. Běžím z plných sil, přeběhnu úplně náhodně nějakou ulici a chci se zeptat lidí na cestu. Ale najednou zázrakem stojím před budovou, kde mám být, na minutu přesně! Mokrý jako krysa co vylezla z kanálu. Zjišťuju že jsem si zapoměl absolutně všechny dokumenty co mám s sebou mít a s omluvou to sděluji na recepci. Hodná černoška mě srdečně uvítá a sdělí, že si nemusím dělat starosti, že vše zařídí.

Opustím budovu, vše je zařízené. Stále prší. Přepnu do režimu klidu a jentak se procházím ulicí. Voda mi stéká po těle a chladný vzduch občas zastudí do promoklé kůže. Je mi to jedno, usmívám se. Jdu kolem kavárny, kterou znám z internetu. Specializuje se na vegetariánský, veganský a organický potraviny, v patře mají svůj obchůdek s poctivejma potravinama. Otvírají v 10:00, kouknu na hodiny. 09:58. Vcházím jako první host do kavárny, kde mě přivítají s otevřenou náručí. Následuje několik vřelých rozhovorů, dostávám spoustu informací a tipy ve městě. Pak usedám ke stolu, dávám si kávu a úžasnej dortík jako start. Následuje místní Anglická snídaňová specialita. Full English Breakfast. Rozplývám se. Je to zatraceně dobrý !! Odcházím nacpanej, odměněnej za práci co jsem celej tejden s nadšením dělal, v agentuře mi dají co potřebuju a projdu se svojí mokrou pěšinkou domů. Vyperu si košili, zástěru, kravatu, vše musí být čisté a vyžehlené na další službu. Šíleně se těšííím na další službu v Hotelu *****.

breakfast.jpg (88.65 KiB) Zobrazeno 946 krát

Děláme to stejné menu, akorát dnes je hostů jen „550“. Vše jede ve stejném duchu, ale jsem mnohem sebejistější, uvolněnější. Víc si to užívám. Jsem víc free. Zároveň ale poskytuji prvotřídní servis, jako večer předtím. Vedu si dobře. Když uklízíme dezerty ze stolů, všimnu si, že můj kolega Justin nese 2 talíře jen trochu nakousnutých čokoládových dortíků. Moje dveře se otevřely. Chtěl jsem ten dortík. Tohle je příležitost. Teď nebo nikdy. Dělám, že uklízím bordel ze stolů (což i dělám) ale ve skutečnosti si jen hlídám Justina na place abych vystihnul přesnej moment, kdy půjde do kuchyně. Když jde, přilepím se před něj a otevřu mu lítací dveře. Pustím ho před sebe, aby talíře na mytí položil jako první. Stoupnu si zády ke vstupním dveřím a zakryju tak výhled všem co by mě viděli. Z druhé strany stojí Justin. Rychle vezmu čokoládovou kuličku z dortu a strčím si jí do pusy. Celá akce je neuvěřitelně rychlá a synchronní. Každý můj pohyb má svůj záměr, smysl a je provedený ve správný čas. Justin se usměje, já taky. Vím že mé tajemství neprozradí. Kuličku si nechávám pomalu rozpustit v puse a dostavuje se spokojenost z dobře provedené práce.

Při leštění příborů jdu občas vyměnit vařící vodu a uzobnu vždy nějakou dobrotu. Jedna Španělka se v rohu nacpává čokoládovým dortíkem. Přijdu k ní, usměju se a dělám psí oči. „Vem si žičku podělím se s tebou“ vyzývá mě. Reaguji rychlostí blesku. Dortík je orgasmickej. Nadýchanej, jemnej, chutnej. Můj jazyk okamžitě rozpoznává kvalitní čokoládu co použili do základu. Něco podobnýho umim, dělal jsem doma prvotřídní chocolate mousse (nevim jak se to mouse píše), ale tohle je ještě o level výš. Cukrařina jak vyšitá, čistej rukopis. Pak leštíme příbory. Proti mě stojí hezká holka, celej zbytek večera s ní mám zajímavý oční kontakty, něco se tam odehrává. Když opouštíme kuchyň, přepnu do režimu „nezájem“ a úplně jí ignoruju. Jestli se jí jen trochu líbim, budu mít pro příště až se setkáme připravenou tu nejúrodnější půdu abych něco zkusil. Kráčím domů a je mi dobře. Víkend v hotelu byl úžasnej, miluju to tam. Pokusím se tam dostat znovu co nejdřív to půjde. Tohle je místo kde člověk může růst a nasbírat tunu zkušeností každou směnu. Dělal bych tam cokoliv, klidně i myl záchody, jen abych byl pod vedením tak svělého managementu jako mají tam. Nikdy jsem nic profesionálnějšího neviděl ani nezažil. Domů přicházím v 1:10 a nařizuji budík na 6.

NEDĚLE

Ráno se vypotácím z postele a dám si 4 km procházku na stadion, po cestě potkávám kachny a pokusím se je nafotit, abych dodal lepší materiál na blog (dobrej postřeh růžovko, pracuju na tom ). Na stadionu zažiju nejtvrdší dvanáctihodinovku za svůj pobyt zde. Hlavně kvůli nahromaděný fyzický opotřebovanosti z předešlých dnů. Zachovávám si ale úsměv, podávám dobrý výkon a ukončuji den se vztyčenou hlavou. Uteklo to rychle, práce šla od ruky, záchody se tentokrát nekonaly (zklamání pro hatery pokud dočetli až sem) a mezi sedačkama jsem tentokrát našel jen pár drobnejch. Tento týden chci zas nabrat směny na každej den, práce mě baví, dělám jen to co opravdu chci. Je mi tu dobře a všechno se mi líbí, takže motivace je fakt obrovská. Mám velké štěstí, že se tu můžu učit být silnějším a pracovitějším člověkem. Hodně dobrá zkušenost. Mějte se pěkně, zas se ozvu

PŘEDMLUVA

Nečekaně často se v komentářích objevuje slovo "záchod". Za prvé, není to tak hrozné jak se zdá. Za druhé není to žádná podřadná věc, nemám absolutně žádnej problém to dělat. Každej z Vás kdo někdy použije záchod na benzínce, nebo na letišti, nebo v nákupním centru, každej kdo vyhodí odpadek do koše na náměstí nebo na ulici, každej kdo někde zahodí vajgl byste si měli uvědomit, že to někdo uklízí. Nějaký člověk, který je taky z masa a kostí a má stejné srdce jako vy. Je úplně stejný člověk, jako prodavačka, co vám prodá chleba, nebo zahradník co vám stříhá plot, nebo letuška, co vám zpříjemní let. Je to služba lidem a služba lidem je ušlechtilá věc a to bez rozdílu pracovního úkolu! Hodně mi to rozšířilo obzor, jak se dají průmyslově a efektivně uklízet jakékoliv prostory, kde se pohybují zákazníci. Taky se ve mě probudila obrovská úcta ke všem lidem co uklízí jako například technický služby. Absolutně to nemůžete soudit, pokud jste to nezažili. V neposlední řadě, lidi se kterýma jsem tam dělal mají srdce na správném místě. Jsou upřímní, říkají věci tak jak jsou a chovají se ke mě narovinu. Nic ve stylu "ozveme se vám" jako jsem zažil ve spoustě obchodech, nebo třeba jak mi dneska pracovník v bance svojí řečí těla řekl "seš mi úplně ukradenej, vypadni už". Pracovat s takovejma upřímnejma lidma je pro mě radost a je to luxus, kterej se spoustě lidem nedostane po celej život v pracech, kde se točí hodně peněz, všichni jsou tam ťuťu ňuňu, ale pomluvěj se za zády za prvním rohem. To je můj pohled na věc po osobní zkušenosti.

pod tohle se dá jen dopedsat, cejtim to stejně, ale určitě to nedokážu popsat tak dobře jako ty

Čoveče, ty si mě dost překvapil! Dlouho jsem nečetla podobné texty, naposled v kurzu psaní pár let zpátky. A také mi to svým způsobem připomíná Kerouaca.. Přijde mi, že i když věci dopředu neplánuješ, mohl by si zkusit dát dohromady celou knihu, až se vypíšeš..

Mé technické postřehy k textu a jejich obsahu:
Musím říct, že coby amaterský spisovatelský pokus jsou články velmi dobré! I tak ale mám chvilkama mám problém, že chci přestat číst dál. Vlastně je pro mě text trochu "nahoru dolu" co se týká čtivosti a jsou v něm místa, kde si říkám, že už se mi nechce číst dál. Někdo tady zmiňoval, že je text dlouhý, a nechce se mu celý číst. Myslím ale, že to není ten problém - v reálu jsou taky dlouhé knížky, které vydržím bez problémů číst, a na druhé straně texty krátké, které po pár větách znechuceně odkládám. O té délce to totiž není. Myslím, že to je o obsahu textu spíš než o formě. A v Tvých článcích jsou pro mě některé pasáže úplně super, a pak pasáže (a možná i přechody mezi nimi) slabší.

Co se týká délky vět, sprostých výrazů atd. - přijdou mi výborné, naprosto v pohodě a vůbec mi nějaké to sprosté slovo nevadí, když prostě vystihuje situaci. Nepoužíváš je podle mě často.

Myslím, že paradoxně můžeš nejvíc přidat ještě v obsahu. I když mi texty přijdou texty velmi dobré, zdá se mi, že jsou vlastně dost popisné - co se děje, jak se děje - a vlastně si necháváš spoustu pocitů pro sebe. Přitom zapojit je do textu by myslím toho spoustu vysvětlilo, uvedlo do souvislostí a mohlo pomoct čtivosti. Texty by pak nevyznívaly tak pozitivisticky, byly by ještě o kus realističtější a věrohodnější. A ne, že by si ty pocity neměl / neuměl je popsat. Třeba tohle mohlo být v nějaké formě už součást samotného původního textu:

PŘEDMLUVA
Nečekaně často se v komentářích objevuje slovo "záchod". Za prvé, není to tak hrozné jak se zdá. Za druhé není to žádná podřadná věc, nemám absolutně žádnej problém to dělat. Každej z Vás kdo někdy použije záchod na benzínce, nebo na letišti, nebo v nákupním centru, každej kdo vyhodí odpadek do koše na náměstí nebo na ulici, každej kdo někde zahodí vajgl byste si měli uvědomit, že to někdo uklízí. Nějaký člověk, který je taky z masa a kostí a má stejné srdce jako vy. Je úplně stejný člověk, jako prodavačka, co vám prodá chleba, nebo zahradník co vám stříhá plot, nebo letuška, co vám zpříjemní let. Je to služba lidem a služba lidem je ušlechtilá věc a to bez rozdílu pracovního úkolu! Hodně mi to rozšířilo obzor, jak se dají průmyslově a efektivně uklízet jakékoliv prostory, kde se pohybují zákazníci. Taky se ve mě probudila obrovská úcta ke všem lidem co uklízí jako například technický služby. Absolutně to nemůžete soudit, pokud jste to nezažili. V neposlední řadě, lidi se kterýma jsem tam dělal mají srdce na správném místě. Jsou upřímní, říkají věci tak jak jsou a chovají se ke mě narovinu.....

Tohle je totiž ta zkušenost, která je tak cenná, kterou si poneseš do konce života, a pro kterou se cestuje!

Ještě mi nedá nezareagovat na názory některých haters, že je Tvůj postoj k životu naivní a na úrovni 15-letého mlaďase: upřímně, vůbec nerozumím tomu, proč mají lidi potřebu ostatní soudit. Říkat, co je dobré nebo co je špatné. Škatulkovat, kdo je looser a kdo je king. A řešit, kam směřuješ a co chceš / nechceš dosáhnout. Z mého pohledu je naopak ten škatulkovací přístup na úrovni dětí před pubertou, které se ještě nedopracovaly k poznání a vlastní zkušenosti, že ne všechno v životě se dá přepočítat na peníze. A že bohužel ty nejcennější věci v životě nemají s penězi vůbec nic společného.

Co ty evidentně máš a oni ne, je Tvoje schopnost vnímat detaily. To je naprosto nezbytná schopnost pro jakoukoli tvůrčí povolání - ať spisovatele, malíře nebo fotografy.. a svým způsobem rozumím tomu, že běžný člověk nechápe tohle vnímání detailů. Myslím, že je super, že se snažíš tuhle schopnost rozvíjet.. zároveň máš odhaduji v téhle oblasti ještě rezervy. Moje zkušenost je, že opravdu dobré je dílo až ve chvíli, kdy jdeš na dřeň. Bez kompromisů, bez samorecenze a bez ohledu na to, jak to dělá někdo jiný.

Povzbuzení na závěr - piš, piš, piš! Jediná cesta k vynikajícímu psaní je se propsat. Talent evidentně máš, teď už je potřeba jen píle / vůle, kterou evidentně taky máš. Protože články na téhle úrovni rozhodně nejsou náhoda a je za nimi evidentně kupa práce! .... RESPEKT!

Ještě jedna věc mě napadá, co by Ti mohla pomoct: když se točí film, píše se jako první scénář. Ten vlastně rozpracovává příběh do jednotlivých obrazů a definuje, co se v každém jednom obraze má odehrávat, jak na sebe budou jednotlivé obrazy přesně navazovat atd. - tak, aby ve výsledku vzniklo koukatelné srozumitelné dílo. Myslím, že by Ti podobné rozplánování pomohlo k lepším textům, mrkni na to, když budeš mít chuť.

Ahoj, Tvůj příběh je neuvěřitelný. Tak trochu mi připomíná první reality show na Primě "Vyvolení" s nezapomenutelným
Petrem Zvěřinou. Způsob, jakým popisuješ svá duševní rozpoložení, stavy mysli, nemá chybu. Doslova s tebou na stadionu uklízím hajzly a hrabu listí, trpím při pracovních pohovorech, bolí mne nohy po čtyřkilometrové ranní procházce. Musíš v blogu pokračovat, protože na PA po všech těch rozborech hand, nesmysených analýzách, např. jak hrát QQ na jednobarevném boardu apod. jsou tvé články světlem na konci tunelu. Poker tady ve skutečnosti nikoho nezajímá, protože drtivá většina zdejší komunity na něm nikdy nezbohatne a vždy bude sponzorovat těch 5% vyhrávajících. Ale to jsem trochu odbočil, zpět k meritu věci. V tvých článcích mi chybí sex, a ten jak je známo, musí být v každém dobrém příběhu. Zkus ve volném čase, alespoň zprvu, návštívit místo casina nevěstinec, či zbalit nějaké děvče, nejlépe Britku, a poté se s námi podělit o zkušenosti. O Angličankách kolují nepěkné legendy, prý jsou v posteli studené jak psí čumák. Kdyby se ti toto podařilo potvrdit, či vyvrátit, a napsat o tom report, stal by ses hrdinou PA a tvů blog by byl no.1 na zdejším webu.

Hodně sil do dalšího psaní přeje ciki333

Ještě mi nedá nezareagovat na názory některých haters, že je Tvůj postoj k životu naivní a na úrovni 15-letého mlaďase: upřímně, vůbec nerozumím tomu, proč mají lidi potřebu ostatní soudit. Říkat, co je dobré nebo co je špatné. Škatulkovat, kdo je looser a kdo je king. A řešit, kam směřuješ a co chceš / nechceš dosáhnout. Z mého pohledu je naopak ten škatulkovací přístup na úrovni dětí před pubertou, které se ještě nedopracovaly k poznání a vlastní zkušenosti, že ne všechno v životě se dá přepočítat na peníze. A že bohužel ty nejcennější věci v životě nemají s penězi vůbec nic společného.

Dost ma prekvapuje, ako je moj post hodnoteny PA komunitou za cisty hate (zase po pravde - cakal som to
Ale ak teda nie je jasne co som tym chcel povedat, tak pohoda, neriesim.
Pises, ze nemas rada sudenie druhych a pritom sama sudis haterov (mna). Neprepocitavam vsetko na peniaze, aj ked otvorene priznam, ze ich povazujem za velmi dolezite. Ale takisto je pre mna dolezity v zivote uspech. To ze uspech prinesie peniaze je iba nezanedbatelne plus k tomu.
Spominas to ty Evka, spominal to Baker. Ako my (neviem presny nazov skupiny do ktorej som zaradeny), nedokazem pochopit ludi co druhych podporuju, nedokazem pochopit, ze peniaze nemaju ziadny vyznam.

Nie nedokazem a poviem ti preco. Cele to je iba neuveritelny BS pre ludi, co to psychicky potrebuju, od ludi, co su natom podobne. Je ine podporovat nieco co ma zmysel, a ine vraviet - jasne, ich nepocuvaj, to su hateri. Je lepsie padnut na dno, lebo si uvedomis o com je zivot. Oni to nezazili a su loosri, co len sedia pri pocitaci a nadavaju ti. Peniaze su nahovno, my sme sice chudobni ale aspon sa mame radi a mame zazitky. Este nezabudnite spomenut nabozenstvo a bude to dokonale.

Radsej pocuvate cely zivot klamstva, ako celit pravde a priznat si realitu. Celit realite je skutocny problem a je jednoduchsie od veci utiect.
Bakera nesudim, ale za tym vyletom do zahranicia vidim nieco, pred cim radsej uteka, akoby tomu mal celit. A aby si to ulahcil, tak sam seba presvedcuje, ze robi dobre a vo vsetkom hlada pozitiva. (este raz napisem, nehatujem ho, je to jeho vec, prajem mu nech to v UK dotiahne daleko). Mozem sa takisto mylit, ale to sa nikdy nedozvieme, pretoze zvycajne to ludia nepriznaju sami pred sebou a teda uz vobec nie pred ostatnymi. (alebo si to ani neuvedomuju a podvedomie rozhoduje za nich).
Stavim sa o co chces, ze vo svojom rodnom meste (dedine) v CR by tie zachody neumyval. Ale v UK ma aspon obhajenie sam pre seba, ze "nejako tam zacat musi a tie peniaze nie su az take zle". Aj ked ehm... ved pre peniaze to nerobi, tie su v zivote neni podstatne.

Ja som nikde nenapisal, ze odsudzujem Bakera za to co robi. Ja som len chcel povedat, ze si to cele mal premysliet. Mal sa pripravit, mal si pozistovat veci a nie sa vrhnut nato bezhlavo. A vek som spomenul preto, ze 25 rocny clovek uz mnoho z tych veci (podobnych) mal zazit a poucit sa z nich. Pripadne si ich aspon uvedomit. Aj taka mala kravina ako ist do EU s ceskymi korunami. Nato by som napr ja odvahu nemal, resp by to moje ja povazovalo za neskutocnu hlupost a ani by mi to nedovolilo svedomie spravit.
Ano znova to moze niekto obhajovat slovami, ze aspon vdaka tomu zazil nieco, co ja nikdy nezazijem.
Dakujem, nemusim. Nie nadarmo sa vravi, stastie praje pripravenym

Ahoj,

kloubouk dolů za tak skvělej cestovatelskej blog. Původně jsem ti to tu nechtěl spamovat, ale i kdyby ti to mělo jenom dodat energii na další den, tak doufám, že účel byl splněn.

Sám pobývám s přítelkyní už skoro třetinu života v zahraničí a je úplně super zavzpomínat na krušný začátek, jenž čeká na každého snílka, který vycestuje za prací.

Ve zkratce
U nás to bylo opravdu spontánní rozhodnutí ze dne na den. Jeden den jsme seděli ve škole a druhý už jsme byli v letadle letícím na ostrov se dvěmi olivovými ratolestmi na státní vlajce. Cesta na blind, první a asi i nejlepší zkušenost, bohužel zasàhla ekonomická krize a tak jsme šli dál.Během našich cest jsme se "mihli" i v Menčestru, ale nakonec jsme zakotvili u našich západních sousedů v nejstarším německém městě.

Dál si užívej všech momentů a chvil, které si zažil a uchovávej si vzpomínky. S odstupem času a úsměvem na tváři člověk vidí jak opravdu velkou životní zkušenost má.

4Aspire: nevím podle čeho soudíš že Baker od něčeho utíká, sám se tak necítím, teda pokud nepočítám útěk ze stereotypu a pohodlí za poznáním a zkušeností, na čemž nevidím nic špatného, stejně tak jako pozitivní přístup k naskytnutým událostem.
Sám jsem se vybodl na manažerskou pozici a radši místo toho pucuju busy a proč? Protože mě prostě ta předchozí práce nenaplňovala i přesto že jsem se za dobu jednoho roku dostal od myčky až na spoluorganizátora svateb, prostě ne!
Jo a taky teď mi platí líp za mnohem míň práce a času. Prostě víc peněz za míň muziky. A ano tuto práci bych v Čr nedělal. Sice je to stále ta samá služba lidem jak píše Baker, ale zadarmo ani kuře nehrabe.
A jinak z těch všech cest co jsme podnikli tak nejlepší byla ta první, na kterou jsme se nejméně připravili. Ještě dnes po 7-mi letech si živě vybavuji jak stojím na zastávce, jejíž jméno nedokážu v tomto kraji přečíst, v povzdálí se v moři odráží paprsky vycházejícího slunce, vane teplý vítr a my se chystáme udělat první krok do neznáma, který je narušen ve chvíli kdy jeden z místních odloží kufr a odjede.... Long story bro

Takže Bakere a jen tak dál

To Aspire:
ten přístup, za který kopeme, vystihuje třeba dobře (pro nás pamětníky text od Mňágy ) - I cesta může být cíl...

.. A že mi jen na oko nejde o peníze? No, taky jsem se vzdala dobře placené práce v korporaci, když chtěli, abych držela hubu a krok. Snažili se horem dolem srovnat všechny do jedné latě, a než se nechat jako člověk ohnout, radši jsem na blind odešla. Neměla jsem nic jistého, chtěla jsem zkusit jeden zahraniční hokus-pokus domluvený s pomocí kamarádky.. A víš co? Ten hokus pokus se poved - hrozně mi to změnilo pohled na svět (k lepšímu), na českou mentalitu (k horšímu) a pro Tebe největší paradox - vydělala jsem tam výrazně víc než v té původní "jisté" práci..

Můžeš namítnout, že jsem tam asi nemyla hajzly.. No, tentokrát už ne. Ale tu zkušenost mám z pár let před tím. A také jsem to mytí a uklízení brala hrozně pozitivně (ale rozhodně bych tomu neřekla naivně) - podobně jako Baker. Pořád si to dost přesně pamatuju, jak kdyby to bylo několik měsíců zpátky.. A dneska je mi moje ukrajinská paní uklízečka neuvěřitelně vděčná, že se může konečně trošku nadechnout, že se k ní konečně někdo nechová jako k póvlu....

Ad plánování a promýšlení: problém je, že z těch logicky vymyšlených postupů vypadnou pouze standardní očekávatelné výsledky. Nic překvapivého, co by tě někam výrazně posunulo. Je to úplně stejně jak v pokrové psychologii - prostě musíš vykročit out of your comfort zone a to nepromýšlení všeho je k tomu nejrychlejší - a velmi spolehlivá cesta.

Zpětně když si to uvědomím, bez toho hokus-pokusu bych byla úplně někde jinde (vím poměrně přesně, kde ). Od té doby jsem těch hokus-pokusů udělala několik - vyšly skoro všechny. S posledním hokus - pokusem jsem začla ca 2 měsíce zpátky, už se těším, co z toho vypadne. Rozhodnutí ze dne na den. Naprosto záměrně žádné dlouhé přemýšlení. A mám z toho obrovskou radost, hrozně mě to těší, spousta nových zkušeností, spousta nových zajímavých lidí.. paráda!

Jsem za HOKUS POKUSY! Čím víc, tím líp!
Bakere, držím Ti palce, ať ten Tvůj dopadne jakkoliv

Původně jsem ti to tu nechtěl spamovat ...
Jeden den jsme seděli ve škole a druhý už jsme byli v letadle letícím na ostrov se dvěmi olivovými ratolestmi na státní vlajce.

to mi rozzářilo den jinak klidně přispívej, tvůj příspěvěk mě potěšil, hezkej příběh!

Evka: Díky za skvělý tipy, popřemýšlím nad tím. Na škole jsem psal hodně, takže nějakej dril tam je, ale problém byl, že ať jsem udělal cokoliv, nikdy mi to nepřišlo dost dobrý a vyhazoval sem to do koše. Dnes v tom nemám ambice, je to jen koníček, nepotřebuju v tom ničeho dosáhnout.

Vlastně ani s tim blogem nemám žádný cíle jako aby byl úžasnej, profesionální, pořád se zlepšoval, profi fotky atd.. Já jenom chci někam zapsat svoje zážitky, to je všechno

ciki333: do bordelu možná v budoucnu zajdu, imo nezajít by mohl být těžkej prohřešek proti lidskosti
jinak nemyslim, že na aréně je tak málo lidí co vyhrává, jak popisuješ. je pravda že většina lidí nevydělává nějaký horentní sumy, ale každej kdo se tu zapojí do studijní skupiny a zapracuje na sobě může vydělat pěknejch pár tisíc ckz měsíčně aspoň na micro, to není zas takovej problém.

aspire: já vždycky očekávám tu úplně nejlepší variantu, co se může stát, vítám jí do svýho života. pokud se stane něco co nechci, překonám to, no problem. ale mít dopředu negativní očekávání mi nedává smysl, proč bych to měl dělat? to není realismus, ani realita, ani stát nohama na zemi. pro mě je to čistej negativismus. a každej sklidí to co zaseje. takhle já nepřemýšlím ani nežiju. a v čechách bych fakt záchody za 50kč/h neuklízel. proč bych to dělal, nejsem blázen, tady mi za to dají 260kč/h+. A né, není to ta stejná práce, tady je to totiž normální úctyhodná práce, služba lidem, je to tu normální to dělat a i když děláš tohle, dostaneš za to šlušné peníze, můžeš si koupit dobrý oblečení, ubytování, velmi kvalitní jídlo, tady je totiž úplně jiná mentalita, společnost tu ocení tu službu. Navíc po tom co jsem promeškal první práci v eatu jsem si dal jasný pravidlo, že vezmu jakoukoliv další práci, ať to bude cokoliv. A dodržet obchodní pravidla vůči sobě je základ úspěchu.

UPDATE: Včerejší pohovor byl úspěšněj, šel jem tam s tím, že je mi jedno jak to dopadne, když teď dělám to co mě baví a práce je každej den. Díky tomu jsem jednal dost uvolněně a sebevědomně, udělal dobrý dojem a pár hodin po pohovoru mi přišlo na mail pozvání do posledního kola na zkušební směnu 30. prosince, kde se rozhodne. Podal jsem žádost o dobrovolnou práci ve dvou kavárnách (je to zadarmo, ale chci to dělat, navíc dostanu reference a je to předkrok k tomu být baristou v Costě, Starbucksu, nebo něco takovýho) V pračce peru zástěru, košili a kravatu. Dnešním večerem počínaje mě čekají další 4 dny v Manchesterských hotelech, kde budu dělat servis s jídlem. Natěšenost je obrovská.