FÓRUM ‹ BLOGY hráčů ‹ BLOGY hráčů

Stejně jako vloni a předloni jsem i letos vyrazil v létě přes Atlantik, do země neomezených možností. Na rozdíl od předešlých dvou výprav jsem ale nezakotvil v Las Vegas, nýbrž na východním pobřeží - v New Yorku. Dosud jsem v největším městě USA strávil jen několik hodin na letišti (asi o 17 víc, než bych chtěl), a tak moje vzpomínky na premiérovou návštěvu nestály za nic. Rozhodl jsem se, že by stálo za to vylepšit si dojem z Big Apple. Tak jsem v sobotu vyrazil. Letenky jsem koupil někdy na začátku dubna, zpáteční vyšla asi na dvanáct a půl tisíce korun. Jeden pokerový hráč mi pár týdnů poté říkal, že právě lety Praha-New York jsou zrovna mimořádně poptávané, a protože létá jen jeden spoj denně, jsou prakticky nedostupné nebo jen za šílené peníze. Brzký nákup se vyplatil.

Oproti cestě do Vegas má ta do New Yorku několik výhod. Tou hlavní je nepochybně přímý let z Prahy, který trvá přibližně osm a půl hodiny. Další pozitivum je méně náročný časový posun. Šest hodin snad bude po návratu výrazně stravitelnějších než těch krutých devět. Ale to si teprve budu muset ověřit, až se vrátím zpátky.

V New Yorku jsou tři civilní letiště, z nichž nejznámější, největší a nejvytíženější je John F. Kennedy Airport, neboli JFK. Leží v jižním Queensu, tedy ve východní části města. Tam jsem také přistál, asi ve čtyři hodiny odpoledne místního času (vyrážel jsem z Prahy ve 12:40 CET). Asi je zbytečné popisovat letištní procedury, ale i přes obrovské davy lidí je tu všechno poměrně plynulé. Procedit se skrz nezbytnou imigrační prohlídku trvalo asi hodinu, což je ve srovnání s Miami jako mrknutí oka.

Doprava z letiště do centra je velmi snadná. Po celém JFK krouží takzvaný AirTrain, který objíždí všechny terminály a ústí na zastávce metra - buď na Howard Beach Station (trasa A) nebo na Jamaica Station (trasy E, J, Z).
Já jsem potřeboval na áčko, tak jsem zvolil první variantu. MetroCard stojí $31 na sedm dní a platí od prvního použití. Podle mě naprosto férová cena. Newyorské město se navíc vyznačuje tím, že operuje nepřetržitě, 24/7. Neplatí to úplně doslova, některé linky nejezdí nonstop, ale ty hlavní ano. Na každé trase se vlaky dělí na local a express. Podle názvu jste asi pochopili, že jde o to, zda vlak zastavuje na všech zastávkách nebo těch důležitých.

New York se obyčejně dělí na pět hlavních městských částí - Bronx, Brooklyn, Manhattan, Queens a Staten Island. Tou hlavní je ostrov Manhattan, kde je většina těch notoricky známých pamětihodností, co si s New Yorkem spojíte. Manhattan na východě omývá East River a na západě Hudson River, na níž před sedmi lety legendárně zaparkoval Airbus A320 kapitán Chesley Sullenberger, který tím zachránil život všem 155 cestujícím. Nefalšovaný americký hrdina.

Směřoval jsem právě na Manhattan, a kdyby metro stavělo všude, tedy asi na 40 zastávkách, trvalo by to odhadem tak dvě a půl hodiny. První jízdu jsem absolvoval trochu rozpačitě, ještě jsem neznal rozdíl mezi local/express, zároveň byla nějaká výluka, takže v Brooklynu můj vlak kopíroval trasu F. Nicméně, zhruba po hodině jsem byl tam, kde jsem potřeboval. Vystoupil jsem na 42nd St Port Authority, jedné z těch velmi rušných stanic. Dá se tam totiž pod zemí projít na jiné linky a také je to jedna z důležitých autobusových křižovatek.

Ze zastávky do hotelu už mi to zabralo jen pár kroků pěšky, protože bydlím v hotelu The Row NYC na rohu 44. ulice a 8. Avenue. Vybral jsem si ho proto, že je strategicky skvěle umístěn. Hned za rohem je totiž Times Square, navíc je to zhruba v půli cesty mezi klíčovou 34. ulicí a Central Parkem.

Zřejmě stojí za to hned teď objasnit, jak to na Manhattanu chodí z katastrálního hlediska. Ulice jsou postaveny pravidelně, jsou na sebe kolmé. Ty směřující od východu k západu se nazývají Street, ty od jihu k severu Avenue. V obou případech jsou číslovány s logickou posloupností, čísla Streets stoupají směrem na sever, čísla Avenues zase směrem na západ. Prakticky to znamená, že na Manhattanu nepotřebujete mapu, nemůžete se ztratit. Existují výjimky, zejména v Downtownu má každá ulice originální jméno, ale jinak se na Manhattanu zorientujete naprosto jednoduše. Pokud si pamatujete, kde bydlíte, vždy máte přehled o tom, kolik bloků jakým směrem máte jít.

Naprostá většina ulic je jednosměrných a na každém rohu jsou tedy semafory. Typický Newyorčan se vyznačuje tím, že světla na semaforu nevnímá. Slouží pouze orientačně, řídí se jimi jen auta. Je to prosté, čekali byste totiž "na zelenou" (v USA je pro chodce ekvivalentem zelené bílý panák) snad půl života. Než byste se dotrmáceli přes tu záplavu světelných signálů tam, kam potřebujete, zestárli byste. Možná si říkáte, že je lepší čekat než hazardovat, ale garantuju vám, že by vás to přešlo do pěti minut. Já jsem na tohle tak nějak zvyklý - nemám čas, ztrácet čas - takže jsem se začlenil okamžitě. Navíc to není tak rizikové, jak to na první pohled vypadá. Tím, že jde o jednosměrky, stačí se vždy rozhlédnout jen na jednu stranu.

Už jsem tenhle úvodní příspěvek natáhl víc než bych chtěl, takže další postřehy přidám zase příště...

Times Square, jedno z nejznámějších míst na světě.jpg (115.52 KiB) Zobrazeno 1926 krát

Pohled na Lower Manhattan z Brooklyn Heights.jpg (42.46 KiB) Zobrazeno 1926 krát

Můj výhled z hotelového pokoje v The Row NYC.jpg (87.6 KiB) Zobrazeno 1926 krát

Většinou jsem psal své blogy z různých výletů chronologicky, ale tentokrát se mi do toho z nějakého důvodu nechce. Proto raději při každé příležitosti vypíchnu zrovna to, o čem mám chuť psát. Svůj druhý příspěvek o New Yorku budu věnovat baseballu.

V létě mají nejvyšší americké soutěže pauzu, kromě Major League Baseball, ženského basketbalu a Major League Soccer. Místní tým WNBA zrovna nehraje žádný zápas v době, kterou v Big Apple strávím a na evropský fotbal nemusím jezdit do USA (i když v neděli se tu hraje derby NY City vs. NY Red Bulls a zvažuju, že se půjdu podívat). Jakožto obrovský fanoušek amerických sportů jsem dosud neměl možnost navštívit žádnou z nejpopulárnějších čtyř amerických sportovních lig, protože jsem ve Spojených státech zatím pobýval jen v Las Vegas, kde nesídlí žádný tým z big four (změní se to příští rok s příchodem NHL).

Baseball sice nesleduju nikterak pravidelně, čas od času se ale na MLB podívám a rozhodně jsem měl na mém sportovním bucket listu návštěvu zápasu na Yankee Stadium. Sice nemám Yankees v oblibě, ale je to jedna z nejsilnějších sportovních značek na světě. A to ve všech směrech - prestiží, tradicí i ekonomickou hodnotou. V New Yorku sice sídlí po dvou týmech v každé z lig NFL, NBA, NHL a MLB, ale symbolem města jsou jednoznačně Yankees. Jejich proslulý znak je tu všudypřítomný, v ulicích Manhattanu je rozmístěno několik fanshopů a na chodníku vám nebude trvat ani minutu, abyste zahlédli někoho, kdo má na sobě čepici nebo tričko s logem nejslavnějšího baseballového týmu na světě. Jejich ikonické bílé dresy s černými proužky skvěle vystihla hláška ve filmu Catch Me If You Can - Yankees vyhrávají proto, že každej čumí na ty jejich úzký proužky.

IMG_20160629_101024.jpg (1.08 MiB) Zobrazeno 1886 krát

Z historie Yankees čiší věhlas, jde o jeden z nejúspěšnějších týmů napříč sporty. Klub byl založen v roce 1901 ještě jako Baltimore Orioles, ale od roku 1913 už používá současný název. Yankees jsou sedmadvacetinásobnými světovými šampiony a samozřejmě drží rekord MLB. Jejich domovem je Yankee Stadium, moderní aréna postavená v roce 2009 za těžké peníze: $2,300,000,000 (ano, dvě-celé-tři miliardy dolarů). V době výstavby šlo o nejdražší sportovní stadion na světě. Yankee Stadium se nachází v Bronxu, tedy v nejsevernější z pěti čtvrtí New Yorku. Bronx z jihu omývá řeka Harlem River, která jej dělí od Manhattanu.

IMG_20160629_102125.jpg (1008.2 KiB) Zobrazeno 1886 krát

V základní části odehraje každý tým MLB neuvěřitelných 162 utkání. Hraje se skoro každý den. Sezona začíná v březnu a aktuální ročník je téměř v polovině. Při tak náročném kalendáři by bylo nepraktické, aby týmy dennodenně cestovaly za dalším soupeřem, a tak se zápasy hrají v sériích. Yankees teď měli domácí šňůru čtyř zápasů proti Texas Rangers, kteří jsou zatím spolu s Chicagem Cubs nejsilnějším týmem letošního sezony MLB. Zato Yankees se zatím trápí. Rozhodl jsem se, že se půjdu podívat na třetí vzájemný zápas.

Lístek jsem si koupil ráno přes internet a ještě ve čtvrtek dopoledne jsem dorazil na stadion, abych si ho vyzvedl na Will Call. Tento způsob doručení asi nemá český překlad, ale je to v podstatě osobní odběr už zaplacené věci, většinou jde právě o lístky na různé společenské/sportovní události. Chtěl jsem si koupit lístek na nějaké solidní místo, abych si to užil, když už se jdu jednou podívat na MLB. Vybral jsem si sektor 223, abych byl téměř v ose domácí a první mety. Lístek mě vyšel na $175, a i když bych se na stadion mohl dostat třikrát levněji, rozhodně jsem útraty nelitoval. Výhled jsem měl naprosto parádní.

IMG_20160629_102940.jpg (2.67 MiB) Zobrazeno 1886 krát

Protože ve fotbale fandím Dallasu Cowboys, tak i v baseballu držím palce týmu z texaského Arlingtonu. Takže jsem si trochu provokativně oblékl tričko Cowboys, navzdory přesile Yankeeů. Brány na stadion se otvírají dvě hodiny před začátkem (v tomto případě tedy v pět hodin odpoledne). Já jsem právě v tu dobu vyrážel, z mého hotelu to metrem trvá k Yankee Stadium zhruba půl hodiny. V amerických soutěžích je tradiční, že probíhají různé merchandise promotions a zrovna třetí domácí zápas s Rangers byl označen jako "Cap Night". Prvních patnáct tisíc návštěvníků obdrželo kšiltovku Yankees. I já jsem si odnesl tento suvenýr.

V útrobách stadionu je po celém obvodu rozmístěno nespočet stánků s občerstveními a skoro každý z diváků se vyzbrojí junk foodem. Zápas trvá většinou přes tři hodiny a američtí diváci jsou opravdu spíš návštěvníci než fanoušci. Já jsem se tím nechtěl cpát, ale koupil jsem si Jumbo Pepsi, protože jí dávali v pamětním kelímku, který jsem chtěl jako suvenýr. Bylo to nesmyslně obrovské a pití mi vydrželo až do konce zápasu, vlastně jsem to ještě dopíjel cestou na metro. Abych nezapomněl, na stadionu je výborná wi-fi, která šlape skvěle.

IMG_20160630_144620.jpg (776.2 KiB) Zobrazeno 1886 krát

Ještě před zápasem si diváci na obrazovce mohli číst guidlines, které jim hlasatel přeříkával z amplionu. Některé věci jsou vyloženě úsměvné. Pamatuju si třeba zákaz golfových deštníků a také tam bylo něco o tom, že divák by neměl fandit příliš hlasitě, aby nerušil sousedního diváka nebo tak něco. Americká sportovní kultura je prostě na hony vzdálená tomu, co známe z evropského fotbalu.

Stadion má kapacitu necelých padesát tisíc míst. Vyprodáno sice nebylo, ale přišlo okolo čtyřiceti tisíc lidí, což bylo o něco víc než na předchozí dvě utkání série s Rangers. Kdybych měl popsat atmosféru, tak ta je prakticky veškerá žádná. Diváci se někdy v půlce zápasu zabavili mexickou vlnou, která asi pětkrát objela stadion kolem dokola. Jinak párkrát zatleskali, ale kromě nahodilých výkřiků jednotlivců "Let's go Yankees" se na baseballu žádné skandování nekoná. Člověk, který nesleduje americké sporty a nezná potřebné kulturní souvislosti, to asi nepochopí. Diváci se nedostanou do největšího varu při 3-run home runu, ale když v přestávce začne z reproduktoru hrát YMCA nebo Cotton Eye Joe. Mě to nezaskočilo, očekával jsem to, ale pro Evropana je to obyčejně šokující zážitek.

IMG_20160629_180847.jpg (1.65 MiB) Zobrazeno 1886 krát

Zápas byl vynikající. Za domácí házel #1 pitcher Tanaka, ale ani tomu se nepodařilo zastavit smršť Rangers, kteří se dostali do vedení 7-1. Hra nabízela spoustu zajímavých situací, třeba plné mety a full count, což je v podstatě to nejnapínavější, co se může v baseballu stát. Ani to ale americkým divákům nebrání v tom, aby v klidu začali opouštět sektor do útrob přesně v té chvíli, kdy o něco jde. Baseball je skvělá kulturní akce, na kterou lze vzít přítelkyně. Hra nemá tak strhující spád jako jiné sporty, takže nemusíte mít zrak úplně přilepen na hrací plochu, aby vám v jedné sekundě něco náhodou neuniklo. V podstatě se to dá brát jako takové get-together. Ale hlava mi moc nebere, že když už se děje něco velmi akčního, stejně na to spousta diváků nebere zřetel. Jít na Yankees je spíš takový label, vyfotit se, najíst se, říct si, že jsem tam byl. Sportovní vložka je asi až na posledním místě.

Zrovna včera však měli diváci štěstí, protože šlo o famózní zápas. Více než polovina z nich to ale zjistila až na cestě domů. Sektory se totiž začaly vyprazdňovat v sedmé směně, když už to vypadalo, že Yankees nedokážou odvrátit další prohru. Když se v dohrávce osmého inningu ještě podařilo domácím obsadit za stavu 3-7 dvě mety, vlna odlivu se zastavila. Nadhazovač Rangers ale nakonec nepovolil soupeři skórovat a stadion se znovu vyprazdňoval.

Ze čtyřiceti tisíc diváků tak na poslední směnu zůstala v hledišti určitě méně než polovina návštěvníků. A ti rozhodně nelitovali. Rangers se na pálce už neprosadili a Yankees tak stále prohrávali 3-7. Měli poslední šanci, jak se zápasem něco udělat. Po single hitu Bretta Gardnera nejprve skóroval Rob Refsnyder, který snížil na 4-7. Yankees navíc neměli žádný out a dvě obsazené mety. Na pálku šla čtyřicetiletá legenda Alex "A-Rod" Rodriguez, ale budoucí hall-of-famer završil své zápasové trápení fly outem.

Jenže pak přišla nejúžasnější chvíle zápasu. Brian McCann oba běžce na metách poslal domů 3-run home runem a zázračně vyrovnal na 7-7. V tu chvíli zbývající diváci na stadionu propadli nadšení už alespoň trochu srovnatelnému s jásajícími fotbalovými příznivci. A famózní comeback pokračoval. Starlin Castro dostal od closera Dysona walk (je to významově podobné procházce v pokeru, prostě čtyři špatné nadhozy, které posunou pálkaře na první metu, aniž by musel odpálit míč). A poté Didi Gregorius odpálil takzvaný walk-off home run, neboli nechytatelný vítězný odpal, který ukončuje zápas.

IMG_20160629_211149.jpg (1.7 MiB) Zobrazeno 1886 krát

Yankees vyhráli 9-7 a pokud se moc nevyznáte v baseballu, tak vám alespoň fotbalovou terminologií přiblížím, co se vlastně stalo... Bylo to zhruba jako kdyby fotbaloví fanoušci začali opouštět stadion v 80. minutě za stavu 0:2, aby si ještě v metru přečetli, že jejich tým vyhrál 3:2. Při své baseballové premiéře jsem si tedy mohl na vlastní oči vychutnat úžasný zápas s fantastickým koncem, a i když jsem přál vítězství Rangers, byl jsem naprosto uchvácen.

Byl to vynikající sportovní zážitek a určitě stojí za to baseball navštívit, přestože jde o úplně jiný druh zábavy než jakou nabízí třeba hokej. Baseball je takový klidný, v pohodovém tempu, ale přesto dokáže nabídnout strhující okamžiky. Já se nejspíš půjdu zítra podívat také na druhý městský tým, a sice New York Mets, kteří teď mají domácí sérii proti rozjetým Cubs. U domácího stánku Mets už jsem se byl podívat před několika dny. Citi Field se nachází se v Queensu, v sousedství tenisového komplexu Flushing Meadows, kde se každoročně koná US Open.

IMG_20160627_093401.jpg (1.67 MiB) Zobrazeno 1886 krát

Ze záhadného důvodu jsem se příliš nehrnul do dalšího blogu o mé dovolené, ale po dvou týdnech v USA mám samozřejmě zážitků a poznatků víc než jen ty o kartografii a baseballu.

Před odjezdem jsem měl trochu obavy, že je toho v New Yorku tolik, že mi ani těch deset dní nebude stačit na to projít všechno, co bych měl/chtěl. Ani jsem se nijak podrobně nepřipravoval, až pár dní před odletem jsem si vytvořil Google Mapu s těmi nejznámějšími památkami. Nakonec jsem ale úplně v pohodě stihnul projít všechno, aniž bych se stresoval, že něco vynechám.

A to jsem ani neměl nějaký hardcore režim. Vstával jsem většinou relativně brzo ráno, mezi sedmou a osmou hodinou. Na hotel jsem se vracel zpravidla hodinu až dvě před fotbalem, který začínal většinou ve tři odpoledne a já jsem nevynechal skoro žádný zápas play-off Eura. Přitom před odletem jsem si myslel, že už asi z Mistrovství Evropy nic moc neuvidím. Po fotbale jsem ještě odpoledne/podvečer trávil ve městě. Myslím, že i když jsem to nevzal drtivě od rána do večera u památek, stejně jsem to úplně neproflákal. Důkazem mi budiž puchýře na nohou.

Díky tomuto režimu jsem si ráno ještě užil menšího ruchu v ulicích, odpoledne už bývaly chodníky úplně plné. Navíc mi přišlo, že největší davy se couraly právě osmou Avenue, na které jsem bydlel. Možná to zkresloval fakt, že jsem se tam pohyboval pořád, ale tak náročně jsem se nemusel prodírat ani davy na proslulé 5. Avenue, která je hlavní žílou obchodů.

IMG_20160626_201656.jpg (862.18 KiB) Zobrazeno 1822 krát

Macy's na Herald Square umí provětrat bankroll

S mými cestami do USA se neodmyslitelně pojí právě nakupování. Už jsem o tom možná psal i více než jednou, ale v Americe mě nakupovat oblečení prostě baví, zatímco v Čechách k tomu mám vyloženě odpor. Samozřejmě je víc z čeho vybírat, ale jako hlavní rozdíl, alespoň v mojí hlavě, vnímám přístup v obchodech. Neříkám, že jsou v Česku všude arogantní nebo tak něco, to vůbec ne. Ale přeci jen ten kulturní rozdíl má neodvratné dopady. Když to řeknu zkratkovitě, u nás je to boj o každého zákazníka, kdežto tam nepotřebují z každého návštěvníka vytáhnout poslední korunu, protože jsou zkrátka přesvědčení, že stejně vydělají. Následky téhle odlišnosti jsou zřejmé. Pokud u nás vstoupím do obchodu, už předem cítím, jak se mě tam snaží ulovit. Mně osobně je to dost nepříjemné, moje nákupně-sociální inteligence je v tomhle dost křehká a v takových situacích si daný obchod většinou ani pořádně neprohlédnu. Často prchám dřív, než vůbec stihnu najít zboží, které bych si třeba i rád koupil. V Americe je to všechno tak nějak mnohem víc free, alespoň já se tam cítím svobodněji a uvolněněji.

Na co si musí člověk při nakupování v USA zvyknout, to jsou ceny uváděné bez daně. V tom shledávám náš systém pohodlnější, na cedulce zkrátka vidíte, kolik opravdu zaplatíte. Daň v USA činí něco jako deset procent, není tedy složité přijít na to, kolik za danou věc přibližně utratíte, ale přeci jen v transparentnosti vede Česko. Na druhou stranu kvalitní oblečení se dá v Americe pořídit levněji než u nás, často dost výrazně. Neplatí to sice stoprocentně, ale určitě v drtivé většině případů. Navíc v Macy's jsou prakticky nepřetržitě značné slevy a nezřídka mi ještě přímo na pokladně dali navrch desetiprocentní slevu. Dokonce tam mají i nějaké pravidlo (nevím, zda psané nebo nepsané), že cizincům tuhle extra slevu dávají vesměs povinně/automaticky.

Já jsem si právě obchoďák Macy's zamiloval už ve Fashion Show Mallu v Las Vegas, takže jsem spoustu času letos strávil v obrovském a nesmírně známém obchodním centru Macy's na Herald Square, které se rozprostírá na slavné 34. ulici. Na ní se nachází také ikonická Empire State Building a hned za rohem je slavná sportovní hala Madison Square Garden. Macy's na Herald Square se pyšní bilboardem "The World's Largest Store" a já jsem vskutku nikdy nebyl ve větším obchodním domě. Myslím, že to mělo devět pater, přičemž poslední dvě jsem objevil až před odjezdem, když jsem chtěl někde zoufale koupit velký batoh, abych vůbec dokázal všechny svoje nákupy zabalit. Čirou náhodou jsem zjistil, že právě značná část osmého patra Macy's je věnována zavazadlům.

IMG_20160703_115525.jpg (2.96 MiB) Zobrazeno 1822 krát

Pohled na 34. ulici z Empire State Building

Letos jsem porušil svou předchozí strategii - přijet do Států s jedním poloprázdným kufrem a vrátit se se dvěma plně naloženými. Za ty roky už jsem si takhle pořídil kufry všech velikostí, tak jsem už nechtěl rozšiřovat sbírku. Místo toho jsem si koupil obrovský bágl High Sierra, který se ale velikostí kvalifikuje na kufr, na který se dá navíc přeměnit, protože má vysouvací madlo a kolečka. Takže jsem domů zase dorazil s jedním zavazadlem navíc.

Asi nemá smysl popsat, co všechno jsem nakoupil, protože jsem do USA vyrážel se svým loďákem, ve kterém jsem kromě hygienických věcí měl asi čtvery trencle, dvoje kraťasy a čtyři trička. Zpátky jsem se tak tak vešel do 23kilového limitu, přičemž určitě více než deset dalších kilo jsem zvládl napasovat do zmíněného batohu.

Patrně mojí nejoblíbenější značkou oblečení je Oakley, tudíž jsem nemohl odolat návštěvě Oakley Store na Times Square. Měl jsem to prozíravě hned na druhé straně bloku, kde jsem bydlel, což se ukázalo jako velmi pragmatické. Na první pohled ten obchod nevypadal nijak obrovsky, ale zdržel jsem se tam určitě minimálně hodinu a nakonec ho totálně vykoupil. Tamní prodavači už se mi smáli, jak si pořád na kase odkládám další a další věci, které koupím a pořád chodím do kabinky zkoušet další kusy. Nakonec z toho byla nejdelší účtenka, jakou jsem kdy viděl. Na kolik, to radši nebudu prozrazovat, ale platební karta utržila slušný políček Byl jsem docela rád, že se s tou obrovskou zásilkou nemusím tahat nikam daleko.

Letos jsem si ani předem neměnil peníze. Dříve jsem do USA vyrážel s několika tisíci dolarů v hotovosti. Pravdou je, že jsem taky hrál pokerové turnaje a do těch se tam nedá zaplatit vstupné kartou, takže bankovky byly nezbytné. Ale jinak už jsem se naučil americké pohodlnosti, a protože jsem teď cash na žádný turnaj nepotřeboval, vzal jsem si doma jen pár set dolarů, které mi zbyly ještě z cesty na Bahamy. U nás platím kartou sice úplně výjimečně, ale v cizině to hodně zjednodušuje pobyt.

Oproti předchozím rokům jsem si taky všiml jednoho rozdílu. Dříve byly v USA (nebo teda alespoň ve Vegas) snad výhradně jen swipe terminály. To znamená, že jste prostě jen projeli kartu tím pruhem a vůbec nemuseli vyplňovat PIN, byť jste jí tak měli zabezpečenu. V New Yorku jsem ale u většiny pokladen viděl přístroje s oběma variantami (swipe i insert). Někde po mně chtěli to, jinde zase ono. Asi ve dvou případech se mi stalo, že z mně neznámého důvodu nefungovala ta swipe varianta, tak jsem prostě musel klasicky "po Česku" vložit kartu a vepsat PIN. Mně osobně je vcelku jedno, jakým stylem se platba provádí, netrápí mě těch pár sekund navíc při vyplňování kódu. Asi bych ale v USA dost brečel při odcizení karty, protože potom je ta swipe metoda zlatým dolem pro zloděje, kteří vám vybílí účet dřív, než přijdete na to, že jste o kartu přišli.

Vím, že tohle jsou spíš takové výpovědi o praktických záležitostech než o turistických zajímavostech, ale ty mám v zásobě taky, takže příště už se budu věnovat i pamětihodnostem, kterými se New York pyšní. Když už jsem ale tenhle příspěvek věnoval nejrůznějším nákupům a metodám placení, tak jej ještě zakončím nějakým srovnáním cen, což by mohlo zajímat třeba někoho, kdo o výletu do USA uvažuje.

Amerika je v tomhle řekl bych obecně celkem fajn. Mandatorní výdaje jsou sice dražší než v Česku, ale to platí snad pro kompletní vyspělý zbytek světa. V New Yorku mi přišly ceny velmi příznivé třeba ve srovnání s některými evropskými metropolemi. Navíc, protože jde o USA, na každém rohu je nějaký fast food/restaurace, a tak ohledně jídla zkrátka je z čeho vybírat. V pohodě se dá sehnat solidní oběd/večeře za $10-$15, což mně osobně přijde jako velmi příznivá cena. Já jsem si například oblíbil takovou malou čínskou restauraci, která byla na 8. Avenue někde okolo 50. ulice. Vždycky jsem si to bral s sebou, protože jsem to měl jen pár set metrů pěšky. Pokaždé to byla obří porce naprosto výtečného jídla, vždy jsem platil kolem dvanácti dolarů. Po cestě jsem si ještě občas ve Food Emporium koupil lahvovou Plzeň, protože zrovna k tomu jídlu mi nějak přišla k chuti.

Dle mého shrnutí si tedy myslím, že se člověk v New Yorku může v klidu najíst za $20/den a neznamená to, že si bude každej den kupovat tři rohlíky. Jediné, co se mi z F&B zdálo drahé, byla voda. Je fakt, že tam ale měli na výběr většinou jen z drahé značkové (Evian a nějaká další) nebo ještě dražší Fiji. Takže litr a půl vody stál většinou něco jako $3-4, což už je oproti naším cenám dost velký rozdíl. Ale připomínám, že šlo o tu vodu, která je drahá i u nás. Jen prostě nebylo na výběr z těch levných, nebo alespoň v těch supermarketech, do kterých jsem chodil (Food Emporium, Walgreens či 7 Eleven).

IMG_20160630_202140.jpg (1.26 MiB) Zobrazeno 1822 krát

Na výběr bylo z mnoha druhů lahvových piv. Ty americké patoky se fakt nedaly, a tak jsem jako patriot uvítal známou značku

[chiko]

na kolik výjde klasickej americkej patok oproti plzni ? je to cena za lahváče nebo za ten 6pack ? vidím ze je tam ta plzen celkem za náloz ale chápu že to asi o moc levneji nejde udelat no

na kolik výjde klasickej americkej patok oproti plzni ? je to cena za lahváče nebo za ten 6pack ? vidím ze je tam ta plzen celkem za náloz ale chápu že to asi o moc levneji nejde udelat no

No, a to jsou tretinky

na kolik výjde klasickej americkej patok oproti plzni ? je to cena za lahváče nebo za ten 6pack ? vidím ze je tam ta plzen celkem za náloz ale chápu že to asi o moc levneji nejde udelat no

No, a to jsou tretinky

Úplně podrobně jsem to nesledoval, ale myslím, že ta Plzeň nestála nějak dramaticky víc než ostatní druhy. Já jsem si teda ten six-pack nekupoval, v jiným regále měli normálně jednotlivý lahváče. Jestli se dobře pamatuju, tak jedna ta třetinka stála plus mínus $3. Na chlast New York asi nebude zrovna cenový ráj, ale já jsem si za ten výlet dal jen tři tyhle třetinky, tak jsem to přežil A hlavně se teda řídím pravidlem, že šetřit můžu doma, na to nemusím jezdit do ciziny. Asi se sice nebudu v Monaku nalejvat pivem na baru, ale nějakej ten dolar sem tam za láhev moc neřeším.

To bych musel patřit do kategorie těch buranů, který po přistání letadla nečekaj na zastavení a hned se hrnou pro kufry, aby si pak nabili tlamy, když kapitán přidupne brzdu. Nikdy třeba nepochopím, proč tam ti lidi po přistání stojej jak trubci v uličkách, když je jasný, že tím stejně nic neurychlej. Půl hodiny se tam stresujou a kroutěj, abych vystoupil poslední a stejně je pak viděl ještě nasraně čekat u pásu na kufr, když už prchám z terminálu. Sice v tomhle nechci stereotypně obviňovat Čechy, protože to dělají příslušníci všech národů, ale zároveň musím dodat, že vtipnější linku než New York - Praha jsem asi nikdy nezažil. Byla to skvělá sestava těch rádoby high society lidí, kteří mají dost peněz na výlet do New Yorku, ale z mozku jim pořád čouhá sláma. Fakt jsem si užil ten asertivní koncert americké letušky, která jim velmi příkře, ale stále slušně vysvětlovala, že "proto tam svítí ta ikona připoutejte se, abyste si nenatloukli držky".

Na můj blog padla docela silná vrstva prachu, pravděpodobně jsem v tomto threadu asi nikdy neměl mezi příspěvky tak dlouhou prodlevu. Ani to není tím, že by se nic nedělo, spíš jenom lenost, takže se možná následující příspěvek trošku protáhne, uvidíme. Hlavní události se ale přeci jen týkají posledních pár týdnů.

Nejdřív se ale prokoušu létem. Musím říct, že jsem si ho dost užil. Po dlouhé době jsem v Česku stravil nějakou smysluplnější dobu v kuse. Původně jsem chtěl ještě vyrazit někam po Evropě, ale nakonec jsem se od návratu z USA během letní přestávky EPT nikam nevydal. Díky tomu jsem si dal dohromady režim, začal cvičit, přečetl jsem spoustu knížek, dělal pořád nějaké sporty, dost jsem zapracoval na stravě. Jen byla trochu škoda, že po návratu ze Seče se tu počasí točilo i několikrát denně, takže jsem nemohl chodit tak často bruslit. Taky jsem měl vlastně na začátek srpna náplánovánej výjezd do Kaprunu, ale z několikadenního chození po horách sešlo, protože ve zvoleném termínu se zrovna celou Evropou hnala fronta dešťů a bouřek. Podobný výlet mi pak nabízel ještě Jarda, jenže to už se bohužel krylo s Barcelonou. Ale jak už jsem psal výše, v létě jsem se dal dohromady co se týká životosprávy a dobil baterky. Vzhledem k tomu, co bude následovat, to bylo dost potřeba.

Sezonu tradičně zahájilo EPT Barcelona. Nebudu to dlouho zdržovat, všude masivní hráčská pole, jako obvykle spousta práce a tak dál. Boty na běhání jsem si vezl úplně zbytečně, bazén v šestém patře hotelu Pullman jsem taky neotestoval a v hotelu jsem stihl přesně nula snídaní (i když často proto, že jsem byl sice vzhůru, ale radši si udělal vlastní snídani na pokoji - nakupoval jsem kila ovoce, zeleniny, jogurtů atd., a tak jsem většinou prostě neměl potřebu někam chodit).

Nethose jsem potkal už při nástupu do letadla v Praze, pak jsem ho zadarmo propašoval až před Arts pod záminkou, že je to kolega. Bohužel jsem to zapomněl směnit za dvacet procent z jeho EPTčka, takže jsem z jeho povedené premiéry nic neměl. Podobně se v Main Eventu dařilo taky Vojtovi Růžičkovi, se kterým jsem v Barceloně chtěl udělat rozhovor. Vojta mi ho přislíbil, ale nakonec k tomu ještě nedošlo. Jednak měl Vojta ten deep run a druhak jsem zase já potom neměl moc čas, tak se snad domluvíme na nějaký termín tady v Čechách.

Do Barcelony poslední roky jezdí hodně Čechů, letos se tam mohlo otočit něco přes padesát našich hráčů. Mezi nimi byl taky Vocaaas, ale já jsem neměl vůbec čas na nějaké pochůzky na večeři či něco podobného, takže jsme se tam viděli zhruba dvakrát. Ještě tam pak vítězoslavně nechal v restauraci tašku se suvenýry (pokud vás to byť jen trochu překvapuje, tak Víťu fakt neznáte). Tak jsem mu je tam po jeho odletu byl vyzvednout, a protože je poslední měsíce pořád šťastnej, tak je nikdo nesebral a pracovníci mu tam tu tašku uschovali. Taky se na okruhu pořádně rozrůstá česko-slovenská armáda dealerů, takže čeština/slovenština se zdá skoro všudypřítomná.

Jak jste asi měli možnost zaregistrovat, chystají se velké změny a letošní EPT Praha bude poslední zastávkou v historii European Poker Tour. Může to zprvu trochu vyvolávat paniku, ale není to úplný konec všeho. Oddělení živých turnajů PokerStars v posledních měsících pracovalo na kompletním rebrandingu a místo EPT vznikne jedna velká globální celosvětová série (v podstatě se spojí EPT, LAPT a APPT), která bude mít název PokerStars Championship. Bude mít úplně stejné standardy jako EPT, akorát se prostě změní název a změní se složení destinací. První zastávkou pod novým názvem bude (bývalé) PCA na Bahamách.

Já jsem značku EPT obdivoval, a to především její historii. Je to pro mě kus života - nejen pracovního, ale už před tím jsem hltal přenosy EPT a zaobíral se různými historickými statistikami. Ty dějiny jsem miloval, a především z toho statistického pohledu je trochu škoda zahodit bohatou minulost. Tyhle statistické/historické věci řeším u PS hlavně já, takže se budu v příštích měsících pořádně zajímat o to, jak to celé po změně názvu pojmout, zda začínat úplně s prázdným listem. Možná právě to skýtá určitou příležitost, pokud můžu nějakou statistickou kroniku psát úplně od začátku. Dnešní registrační systém už je vcelku propracovaný a nabízí široké možnosti zpracování databází, což jsme u EPT zpětně do prvních sezon zkrátka udělat nemohli - nebyla data. Tak uvidíme.

Samo o sobě je ten rebranding obrovská změna a událost. Zatím vůbec netuším, jak to bude v příštím roce vypadat, jestli budu přítomen na kompletně všech zastávkách nebo některé vynechám. Že by nebyla práce, o to strach nemám, spíš je tu dost otazníků, jak to celé bude z profesního hlediska vypadat. Na EPT byly ty zastávky prakticky pořád stejné, takže se dalo dopředu plánovat.

Ještě se ale v Barceloně udála jedna obrovská změna, týkající se hlavně mě. Ta z budoucnosti dělá ještě větší neznámou. Moje kolegyně Mad Harper, která na EPT pracovala už od úplně první barcelonské zastávky v roce 2004, se rozhodla odejít do důchodu. Její rozhodnutí chápu, je jí 55 let a má v plánu cestovat po celém světě. Chce mít zkrátka volný čas a užívat si života naplno. Klobouk dolů, z dosavadních 113 zastávek EPT nepracovala maximálně na pěti, tím se nemůže pyšnit absolutně nikdo jiný.

Pro mě z toho vyplývá řada důsledků. Jednak přicházím o naprosto skvělou kolegyni, se kterou jsme tvořili parádní tým. Oba jsme určitě workoholici, to oba dobře víme a nemá cenu to nepřiznat. V podstatě bychom ten nápor práce jinak ani nemohli zvládnout. Proto mě odchod Mad dost děsí. Zatím jsme totiž nikdy nenašli člověka, který by dokázal vydržet stejné tempo a bláznivé množství pracovních hodin (skoro všechny dny 15h+). V posledním roce s námi ještě pracoval třetí kolega, který byl spolu se mnou na místě, zatímco Mad pracovala z domova v Brightonu. Na každé zastávce šlo o někoho jiného a pravdou je, že je to dost náročné pokaždé někoho zasvěcovat do dění a učit potřebné úkony, zvlášť, když mám sám práce až nad hlavu.

Mad byla moje kolegyně a v podstatě přímý nadřízený, teď po ní převezmu její funkci a to znamená řadu nejrůznějších povinností a práce navíc. Zatím ještě nevím, co to v praxi bude znamenat. Mnohem důležitější je ale to, že kolegyně jako Mad se prostě plně nahradit nedá, fakt si nemyslím, že by na světě existoval ještě třetí magor, co by zvládl pracovat v takovém nasazení. Uvidím, s jakým plánem přijde vedení PR týmu, takže zatím vůbec netuším, jak to celé bude vypadat. Samozřejmě se na tom budu nějakým způsobem podílet, tak doufám, že to dopadne nějak ku prospěchu celého projektu.

Už je to sice dost dlouhý příspěvek, ale závěrem ještě připojím, co mě čeká do konce roku. Bude to cestovně asi nejnáročnější úsek, co jsem zatím zažil. Už za týden letím do Malajsie/Singapuru/Bruneje na desetidenní výlet. Potom se doma zase moc neohřeju a už poletím do Hamburku na Eureku, která končí někdy 3. října. V půlce října poletím na Maltu na EPT. Navíc ještě možná hned po Maltě zamířím do New Jersey, kde se koná první PokerStars Festival (rovněž nově vzniklá celosvětová série, menší než EPT, typově podobná Eurece, Estrellas a podobným lokálním turnajům). Atlantic City se s Maltou částečně prolíná. Pokud mě tam opravdu odvelí, tak zatím vůbec nevím, jak/kdy tam budu cestovat.
To už jsme v listopadu, který jsem původně měl mít z větší části volný. Táta slavil v létě 50. narozeniny, takže jsem mu slíbil, že ho letos vezmu na Floridu na Jágra - ještě jsme ho nikdy neviděli a v NHL jde dost možná o jeho poslední sezonu. Asi bych si nikdy neodpustil, kdybychom Jardu v nejlepší hokejové lize neviděli. Takového sportovce už se dost možná nikdy nedožijeme. Listopad je pro výlet do Miami ideální, tak snad to festival v New Jersey nijak nenabourá. Na konci listopadu bych asi zase měl jet do Norska na tamní šampionát. Vloni to bylo naprosto úžasný, takže to bych určitě nechtěl zmeškat, byl to nejlepší event, na kterém jsem kdy byl - taky po zásluze vyhrál ocenění Turnaj roku v letošních European Poker Awards. Potom už bude EPT Praha, začátek ledna Bahamy, na konec ledna už mám koupené letenky na Azory. No prostě život s kufrem

Zatímco září je obecně spojováno s koncem prázdnin a návratem do standardní studijní/pracovní rutiny, můj kalendář se tím úplně neřídí. V úterý mě tedy měla čekat náročná cesta na dálný východ. Náročná sice opravdu byla, ale původní plán dostal pořádnou trhlinu už v Praze. Krátký let do Amsterdamu nabral z technických důvodů asi devadesátiminutové zpoždění, což bylo fatální pro mou navazující cestu. Ukrojil mi prakticky veškerý čas vyhrazený pro přestup.
Na Schipholu jsem sice ještě zkusil svoje štěstí a proběhl celým příletovým terminálem s mizivou nadějí, že se mi třeba ještě nějakým zázrakem podaří stihnout linku do Kualy Lumpur. Ukázalo se, že mi k tomu chybělo tak dvacet minut, a tak na mě zbyla rutinní nepříjemnost - zařídit si náhradní letenku a hotel na přespání. Společnost KLM patří do aliance Sky Team, což má asi řadu výhod, nicméně jsem poznal i jednu stinnou stránku. Let Praha-Amsterdam operovaly naše slavné České aerolinie a z toho důvodu padla odpovědnost za zmeškání právě na ČSA a ti tedy musí zařídit hotel. Pracovnice KLM mi alespoň zařídila náhradní let - vlastně ten úplně stejný, akorát na středu večer. U vedlejší přepážky se další z Čechů kvůli zpoždění nedostal včas na Kilimandžáro. Za ním byl postarší pár, v hlavní roli zejména tedy pán, co tam hrál ublíženého chytráka na celé kolo. Pořád na něco naléhal, bohužel mu nestačilo ani čtvero vysvětlení, že slečna za pultem se musí nejdřív někam dovolat, aby zjistila podrobnosti co a jak. No nic, ke krajanům jsem se raději nehlásil. Já sice mám pochopení pro to, že jsou pasažéři naštvaní a zklamaní, že jim uletělo letadlo. Možná jsou to s horkou hlavou složitější počty, ale dvě a dvě jsou pořád čtyři. Ta slečna za přepážkou vaše potíže fakt nezpůsobila.
Stejné kolo následovalo i u přepážky Menzies, kde jsem si zase vyřizoval hotel. Zhruba po hodině na amsterdamském letišti jsem měl v ruce všechny papíry, co jsem potřeboval, tak jsem vyrazil shuttlem do přiděleného hotelu Ibis. Bylo asi deset večer a už jsem neměl chuť ani moc energie na to jet ještě do města. Věděl jsem, že budu mít v Amsterdamu celý zítřek, tak jsem na pokoji Googlil, kam se podívat.

Vstal jsem brzo ráno, zamířil shuttlem zpátky na letiště a odtud pro změnu vlakem do města na Centraal Station, velké vlakové nádraží a zároveň tepnu městské hromadné dopravy (začíná nebo prochází tudy mnoho linek metra a tramvají). Šel jsem pěšky směrem na západ, prošel přes několik kanálů (Grachtů) a pak zabočil do ulice Prinsengracht, na níž se nachází Anne Frank Huis. Návštěva mě až tolik nelákala, takže jsem jen prošel kolem a zamířil ještě kus západně. Prošmejdil jsem známou čtvrť Jordaan a pak se tramvají dopravil zpátky na Centraal Station, kde jsem zaplul do metra.

IMG_20160907_110659.jpg (1.84 MiB) Zobrazeno 1463 krát

Z větší části ale trasa vedla nad zemí. Mířil jsem na jihovýchod Amsterdamu, do čtvrti Biljmer. Tam sídlí věhlasný Ajax Amsterdam, tradiční fotbalový klub proslulý vynikající mládežnickou akademií. V blízkosti stadionu je také Heineken Music Hall a obchodní centrum. Kolem stadionu jsem se jen tak procházel, samozřejmě jsem se podíval i do fanshopu, ale nic moc mě tam příliš nenadchlo.

Dopravil jsem se také k Olympijskému stadionu. Amsterdam hostil v pořadí deváté Hry, bylo to v roce 1928. Z Olympisch Stadionu sálá atmosféra historie. Nad hlavním vchodem se vyjímá olympijské motto "Citius, Altius, Fortius", neboli rychleji, výše, silněji. Stojí tu také Maratonská věž, z níž trubadúři troubili na znamení, že maratonští běžci přibíhají do cíle. Maratonská věž v Amsterdamu je mimochodem také místem, kde byl vůbec poprvé zažehnut olympijský oheň.

IMG_20160907_114512.jpg (1.63 MiB) Zobrazeno 1463 krát

Obešel jsem stadion kolem dokola. Zrovna ve středu se na Olympijském stadionu konala nějaká akce určená vozíčkářům. Když jsem se vracel zpět na tramvajovou zastávku, zrovna směrem k hlavnímu vchodu pochodoval průvod hudebníků s tubami, trubkami a dalšími nástroji.

Já jsem se pak vrátil blíže centru, a sice na promenádu Museumplein. Tam se podél parku rozprostírá několik muzeí a galerií. Z nich jsem si vybral Stedelijk Museum, protože moderní umění mě baví víc než třeba portréty v Louvru. Z celé prohlídky se mi nejvíc líbily obrazy Pieta Mondriaana a jeho kompozice červené, žluté a modré barvy. Určitě jste některé z variant už někdy viděli, je to velmi známé. Bylo tam i několik obrazů Van Gogha, jehož dílu je věnováno hned sousední muzeum. Tam jsem ale nešel, tak nějak jsem si říkal, že mi jedna galerie stačí.

IMG_20160907_122839[1].jpg (593.82 KiB) Zobrazeno 1463 krát

Prošel jsem kolem známého 3D nápisu "I amsterdam", u kterého se fotí snad všichni turisté, kteří po něm lezou jak opice. Obecně se moc nefotím, navíc zrovna dvakrát netoužím po fotce, kterou má doma každý, kdo jednou zmeškal letadlo na Schipholu, takže jsem jen s úšklebkem prošel kolem a pokračoval k Rijkmuseum, abych jeho bránou prošel na druhou stranu. Byl jsem opět u Grachtů, tak jsem to vzal ještě kolem Bloemenmarktu, známého trhu s květinami. V Amsterdamu je cítit hlavně jedna, na kterou sem taky jezdí hodně turistů a jejíž pach bytostně nesnáším. Takže jsem si chvílema připadal, jako kdybych vylezl o pauze na ČPTčku před Card a potkal tam Matrima s Romaniakem.

Dostal jsem tip na Etiopskou restauraci, ale protože otvírala až ve čtyři odpoledne, návštěvu jsem zavrhl. Tak pozdě před odletem už jsem nechtěl jíst. Nerad bych se pak tři dny trápil s jet lagem, když mám v jihovýchodní Asii strávit sotva deset dní. Tak jsem si dal oběd na Centraal Station ve Wagamama, což je celosvětově osvědčený podnik se skvělým asijským jídlem. Dopředu jsem věděl, že odsud rozhodně zklamaný neodejdu. Za výlohou jsem pozoroval cyklisty, tady jezdí na kole opravdu každý - bez rozdílu věku, pohlaví, rasy. Kolo je jedním z hlavních symbolů Amsterdamu. Za ten jeden den mi přišlo, že vzhled většiny Holanďanek snese velmi přísná měřítka. Nevím, jestli to byla jen náhoda, ale v tomto směru mi nizozemská metropole imponovala. A když jezdí v těch šatech, tak je to tu jako jedna velká reklama na Poděbradku.

Z nádraží jsem jel rovnou na Schiphol, přeci jen po asi pětihodinovém chození po Amsterdamu už jsem se nechtěl pouštět do dalších obchůzek. Na letišti jsem byl sice dost brzo, ale nějak jsem to tam proflákal. Bohužel až tam jsem viděl transparenty, že v muzeu Moco mají zrovna výstavu Banksy a Warhol. Na to bych se býval určitě šel podívat. Mrzelo mě to o to víc, že Moco je taky na Museumpromenade a já jsem procházel prakticky kolem něj. Holt jsem měl mít oči víc otevřené, na nějaké transparenty jsem musel narazit určitě i ve městě. Škoda.

IMG_20160907_194745.jpg (2.55 MiB) Zobrazeno 1463 krát

Dvanáctihodinová cesta do Malajsie proběhla hladce. Letěli jsme přes noc, tak jsem se koukl na dva filmy a většinu zbývající části jsem prospal. Čas je tu o šest hodin napřed oproti střední Evropě, takže jsem přistál ve čtvrtek po 15. hodině místního času. Kuala Lumpur International Airport leží několik desítek kilometrů jižně od města. Nechtěl jsem se trmácet nějakou dopravou, tak jsem pohodlně zvolil taxi. To se tu platí předem podle zóny, kam jedete, takže nehrozí, že by vás oškubali. Po cestě jsme projížděli po dálnici kolem obřího Bukit Jalil National Stadium, kam se možná ještě vypravím, pokud budu mít čas.

V hotelu mě přijali jako nějakou celebritu, všichni pracovníci byli hrozně milí a vřelí. Mám dokonce dvoupatrový pokoj, obývací pokoj a sprcha jsou dole, postel mám po schodech nahoru. Zdi jsou vyvedeny do nějakého Batman stylu. Já nejsem fanoušek do komiksů, takže to asi tolik nedocením, ale znám lidi, kterým by se to hodně líbilo. Po ubytování už se začínalo stmívat. Vypravil jsem se pěšky do ulice Jalan Alor, která je vyhlášená asijskými restauracemi. Musím říct, že mě to tam nadchlo a nejspíš se tam budu stravovat každý večer. Z hotelu to tam mám vzdušnou čarou sice méně než kilometr, nicméně vzhledem k rušným komunikacím nevede pěší cesta úplně přímo. Zprvu jsem se trochu natrápil, ale příště už do Jalan Alor dojdu bez problému.

IMG_20160908_192000.jpg (1.97 MiB) Zobrazeno 1463 krát

Po jídle jsem ještě pokračoval do Pavilionu, rozhlehlého obchodního domu. Při vstupu hlavním vchodem mě jako první napadlo, že to vypadá jako AFI Palace v Parudbicích. Dole bylo kruhové prostranství a okolo se zdvihaly ochozy v několika patrech. Pravdou je, že Pavilion je mnohem větší, protože uličky s obchody vedou i do útrob mimo ten centrální kruh. Je to tam vskutku obří, třeba tak rozsáhlý food court jsem neviděl ani v Las Vegas.

IMG_20160908_192935.jpg (1.69 MiB) Zobrazeno 1463 krát

Ulice před Pavilionem (Jalan Bukit Bintang) byla k večeru pořádně rušná, dokonce mi to tu trochu připomínalo New York - i díky velkým svítícím reklamám ve stylu Times Square. Na ulicích je k vidění zajímavý mix lidí, je to mix Číny, Indie, Malajsie a také Islámu, některé ženy tu chodí v burkách. Prakticky všude jsou k vidění fotbalové dresy. Real Madrid nebo Barcelonu tu ale nezahlédnete, tady ovládla trh výhradně Premier League. Stačí se tu projít po ulici a dojde vám, jaký potenciál tu má anglická fotbalová liga. A to je Malajsie na východoasijské poměry s 32 miliony obyvatel vcelku střízlík. Není divu, že třeba Arsenal v posledních letech celkem pravidelně vyjížděl na předsezónní turné právě do Malajsie.

Další brouzdání po Malajsii jsem odložil, hned v pátek brzo ráno mě totiž čekal první výlet...

IMG_20160908_194540[1].jpg (1.19 MiB) Zobrazeno 1462 krát

Malajsie se dělí na dvě části. Ta kontinentální se rozprostírá na jihu Malajského poloostrova a právě tady leží také hlavní město Kuala Lumpur. Dva malajské státy (Serawak a Sabah) zabírají severní část ostrova Borneo (indonésky Kalimantan).

Kuala Lumpur v překladu znamená "blátivé město". Městská část je rozlohou o něco menší než Praha a žije v ní asi 1,8 milionu lidí. Jak už to ale bývá, určit počet obyvatel není zrovna jednoduché, protože město obklopuje metropolitní oblast, která nese název Klang. A to pak počet rezidentů KL rázem hravě překračuje hranici sedmi milionů lidí.

Ale protože džungle je téměř za rohem, rozhodně jsem nehodlal zmeškat příležitost vyrazit do přírody. Podle skvělých internetových referencí jsem zkontaktoval společnost Open Sky Unlimited a přes email se s nimi dohodl na trailu zvaném "Dragon Back Trail". Průvodce Amos mě vyzvedl v půl sedmé ráno přímo před hotelem. Byl jsem poslední ze čtyř pasažérů. Stejný trail se mnou absolvovali ještě dva Němci a jedna Egypťanka.

Ráno docela silně pršelo, ale než jsme dojeli na začátek trailu, tak se počasí vcelku uklidnilo. Hned poté, co jsme vyrazili vstříc kopcům, začalo znovu lít. Amos nám dal takzvané "Rain Poncho", takovou pláštěnku ve střihu ponča. Ostatní si jí hned nasadili, já jsem raději zůstal v tričku. Zas tolik nepršelo a říkal jsem si, že pončo vytáhnu, až když bude fakt hnusně.

P1170707.JPG (617.42 KiB) Zobrazeno 1407 krát

Trail začal prudkým stoupáním vzhůru. Pro Egypťanku to bylo řekl bych až příliš náročné, ale s řadou přestávek a trochou pomoci příkrý úsek zvládla. Bylo to jako jít do schodů, v některých částech jsme se po všech čtyřech plazili po kamenech směrem nahoru. Déšť nevadil, někde to sice trochu klouzalo, ale zase jsme se alespoň nedusili vedrem. A navíc brzy přestalo pršet, takže to bylo v podstatě ideální. Malajsie leží velmi blízko rovníku a po celý rok se tu průměrná teplota pohybuje přibližně mezi 26 - 32 stupni. Proto tu roční období nedělí tak, jak jsme zvyklí z Evropy, ale zkrátka na suchou a vlhkou sezonu. Září obyčejně patří do té suché, ale v důsledku nějakých klimatických změn je letošní rok v Malajsii co do počasí zvláštní.
Už před odletem jsem kontroloval počasí a výhled byl zřejmý - samé bouřky. Amos nám vysvětloval, že v Malajsii většinou prší až odpoledne, tak po třetí hodině. Na druhou stranu, pokud prší ráno, pak je odpoledne pěkně. Nikdy to není tak, že by tu pršelo celý den v kuse. To se následně vlastně potvrdilo, na zpáteční cestě už začínaly ustupovat mraky a prosvítala modrá obloha.

P1170674.JPG (560.5 KiB) Zobrazeno 1407 krát

Během trailu ale pokrývala město mlha. Dragon back trail má svůj název proto, že skalistý pruh pahorků připomíná ostnatý hrb draka. Výhodou tohoto trailu je, že tvoří přírodní hranici mezi městem a džunglí. Z jedné strany lze obdivovat pohled na město, z druhé zase obrovský rezervoár a pravou džungli. Vzhledem k hustotě stromů a keřů se během naší cesty mohlo stát, že jsme přehlédli nějaká zvířata, protože zkrátka na více než pět metrů už je skrze listy a kmeny vidět jen stěží. Přesto jsme měli možnost zahlédnout opičí rodinku.

Mlhový opar se později začal vypařovat a pak už byly v dáli vidět i věže Petronas Twin Towers. Trail byl hodně zábavný, nebyl úplně náročný, na druhou stranu pro vyslovené antisportovce to nebylo. Třeba ta Egypťanka dost lapala po dechu a musela si dávat pauzu prakticky po každém kratším úseku, ale nevadilo to, nikam jsme nespěchali. Muselo jí být dost nepříjemné vedro v hidžábu, protože v Malajsii se rychle zpotíte i na ulici, natož uprostřed výšlapu v džungli.

Před tím jsem nikdy žádný hiking trek nepodnikl, ale musím říct, že mě to hodně bavilo a rozhodně bych chtěl někam do terénu zase vyrazit. Bylo to super probuzení po ránu. Když jsme po zdolání třech vrcholů dračího hřbetu sešli zpět dolů, bylo pouze deset hodin dopoledne a den v podstatě teprve začínal. Amos nás ještě dovezl do takové typické restaurace v jedné příměstské čtvrti. Objednal nám několik chodů tradiční malajské snídaně. Malajská kuchyně se často mísí s indickou a čínskou, a tak jde o zajímavou směsici. Chutnaly mi zejména sladké věci - nějaké těsto s kokosem a horké banány v dalším těstu. K pití jsem si dal kokos - přinesli mi celý kokos s otvorem. Brčkem jsem z něj pil vodu, pak jsem ještě mohl lžící vydlabat vnitřek. Pro mě to nebyla novinka, už jsem to takhle měl v Las Vegas. Je to velmi osvěžující, kokosová voda má výborné složení nejrůznějších vitamínů. Amos nás po snídani/brunchi vysadil po jednom u příslušných hotelů, já jsem byl opět poslední. Při placení jsem mu dal velmi štědré spropitné, protože výlet se mi fakt líbil a můžu jej vřele doporučit každému, kdo se vydá do Kualy Lumpur. Sám bych rád ještě jeden trail podnikl, ale nejspíš mi to časově nevyjde. Už teď vím, že na Malajsii/Singapur/Brunej je deset dní příliš málo, ale pracovní povinnosti mi zkrátka delší pobyt neumožňují.

P1170605.JPG (578.29 KiB) Zobrazeno 1407 krát

Po nutné sprše jsem si chtěl jen na hodinku zdřímnout, ale místo toho jsem psal předchozí post a natáhl se až potom. V noci jsem toho zas tolik nenaspal, tak jsem si šlofíka o pár hodin protáhl a do města vyrazil, až když už se svítalo. Naučenou cestou jsem došel k obchoďáku Pavilion, odkud vede takový chytrý nadzemní chodník až do Kuala Lumpur Convention Center. Tam jsem zase zalezl do takové podzemní chodby, která vede přímo do Petronas Twin Towers. Kdysi nejvyšší budova světa - přesněji dvě (dosud jde o nejvyšší dvojčata) - stoupá do výšky 452 metrů. Obě věže jsou spojeny ve 170 metrech nad zemí spojeny známým mostem.

Když jsem se dostal podzemní chodbou do obchodního centra, byl jsem trochu dezorientován. Netušil jsem, že už jsem na místě. Petronas Twin Towers mají 88 pater a dalších pět se nachází pod zemí, a právě tam jsem byl. Pojal jsem podezření, že tomu tak asi je, takže jsem se eskalátory dopravil na ground level a při východu jsem se po otočení čelem vzad ujistil, že jsem opravdu u obrovských dvojčat. Už byla tma a obě věže byly nasvíceny. Věděl jsem, že prohlídka je otevřena do devíti večer. Bylo půl a na přepážkách už měli cedule closed, nicméně pracovníci tam pořád ještě byli, a tak mě ještě jako posledního pustili na prohlídku. Rovnou jsem si koupil taky lístek na sobotu dopoledne, abych si výhled užil i za denního světla. Podle předpovědi počasí jsem vyhodnotil, že nejlepší výhled by mohl být okolo jedenácté hodiny, tak uvidíme. Lístek stojí RM 85 (Malajský ringgit má hodnotu zhruba čtvrtiny dolaru, tedy asi šest korun).

IMG_20160909_204613.jpg (1.26 MiB) Zobrazeno 1407 krát

Prohlídka začíná zmíněným mostem, ke kterému vede výtah do 41. patra. Už jsem byl v několika mrakodrapech, ale žádný z nich neměl takovýto most, a tak to nebyla taková rutina, jako když stoupáte do jednoho věžáku za druhým. Po deseti minutách na mostě jsme vyjeli výtahem do 83. patra, potom dalším ještě o tři patra výše a v 86. podlaží jsme mohli pozorovat město. Mrakodrapy jsou nahoře zakončení kopulí, ze které vede vzhůru ještě takový špendlík. Jak jsem si přečetl na takovém pilíři pomalovaném zajímavostmi o budově, v pinnaclu se nachází vybavení pro čistění oken. Těch je v Petrnonas Towers kolem 32 tisíc, tak si asi dovedete představit, kolik práce dá udržovat okenice čisté.

IMG_20160909_205344.jpg (1.35 MiB) Zobrazeno 1407 krát

Bylo to potřetí, co jsem měl možnost navštívit bývalou největší budovu na světě. V roce 1998 Petronas Towers vystřídaly na prvním místě Willis Tower, kde jsem byl shodou okolností v červenci. Před tím byly nejvyšší Dvojčata v New Yorku, ty už samozřejmě nenavštívím. A ještě před tím Empire State Building, na kterou jsem se v létě taky podíval. Malajské Twin Towers z pozice nejvyšších budov sesadil v roce 2004 mrakodrap Taipei 101, takže podle této logiky bych se měl příště vypravit do Tchaj-wanu.

IMG_20160909_205750.jpg (1.39 MiB) Zobrazeno 1407 krát

Po návštěvě Twin Towers jsem původně chtěl jít ještě do Heli Lounge Baru, což je bar ve 34. patře budovy Menara KH, situovaný na přistávací ploše pro vrtulníky. Prý je odtud super výhled na Petronas Towers, KL Tower a celkově na Kualu Lumpur. Pro dnešek jsem si to sice rozmyslel, ale ještě si snad nějaký drink na heliportu dám. Na zítřek mám v plánu kromě denního repete také KL Tower, pohled z vysoké televizní věže může být taky pěkný. Pak chci prošmejdit co nejvíc z města a pravděpodobně i Batu Caves.

IMG_20160909_212033.jpg (1.77 MiB) Zobrazeno 1407 krát

IMG_20160909_212154.jpg (2.14 MiB) Zobrazeno 1407 krát

Mám sice s blogem skluz, ale poznámky si dělám, takže to snad nějak doženu

Také další den v Malajsii pro mě začal velmi brzy ráno. Probudil jsem se ještě o něco dřív, než jsem původně plánoval, a tak jsem do ulic vplul už okolo šesté hodiny. V tu chvíli město ještě spalo, vládl klid. Bylo parádní počasí, což ovšem znamenalo, že až se rozední, bude pořádné vedro. Došel jsem na zastávku Imbi, kudy projíždí jedna z tras hromadné dopravy. V Kuale Lumpur jsou linky metra nazývány různě podle typu dopravního prostředku, ale vždy jde o podobnou věc - jistý druh vlaku. Zrovna Imbi patří do kategorie "monorail".

Chrám Batu Caves je zasvěcen lordu Muruganovi, jehož 43metrová socha dohlíží na vstup do jeskyně.jpg (2.21 MiB) Zobrazeno 1336 krát

Bylo to poprvé, co jsem v Kuale Lumpur použil veřejný transport. V automatu jsem si koupil lístek, tedy přesněji vlastně jen žeton. Na displeji se volí cílová zastávka v rámci linky, na které jedete. Je za to určená cena. Při přestupu zkrátka v přestupní stanici celou proceduru opakujete. Na nástupišti sice byli lidé, ale monorail stále nepřijížděl. Poté to cestující začali vzdávat, načež jsme od příslušného pracovníka ve stanici zjistili, že je na trati nějaký problém a vlaky tedy asi hodinu nebo dvě nepojedou. Musel jsem změnit plán. Chtěl jsem dojet na KL Sentral, hlavní nádraží, a tam přesednout. Místo toho jsem tedy chytil taxík a za pár minut dojel na místní "Hlavák", a to výměnou za pouhých RM 7.25.

Do Batu Caves vede strmé schodiště čítající 272 stupínků.jpg (1.87 MiB) Zobrazeno 1336 krát

Z KL Sentral jsem pak odjel vlakem na sever do Batu Caves. To už jsem si u přepážky koupil opravdový lístek. Na rozdíl od žetonu jej člověk nemusí načíst u turniketu, aby mohl projít. V tomto případě žádná zábrana v cestě do zastávky nepřekážela, místo toho v cílové destinaci sbíral a kontroloval tikety jeden z pracovníků - takový průvodčí, který místo jízdy vlakem čekal u výstupu. Do vytoužené destinace jsem přijel asi po půl hodině, Batu Caves jsou konečnou stanicí linky číslo 2. Zajímavostí je, že třetí a čtvrtý vagon je určen výhradně ženám a muži na to byli z amplionů pravidelně upozorňováni, aby když tak přešli do jiné části soupravy a zmíněné dva vozy přenechali něžnému pohlaví.

Batu Caves je jeskynní chrám na severu Kuala Lumpur.jpg (1.71 MiB) Zobrazeno 1336 krát

Jak už název napovídá, Batu Caves jsou jeskyně. Ale ne jen tak ledajaké. Uvnitř je totiž hinduistický chrám, věnovaný lordu Muruganovi, hindskému bohu války. Vstupu dominuje 43 metrů vysoká zlatá socha (je to největší socha Murugana na světě). Byla představena v roce 2006 po tříleté konstrukci. V Batu Caves se nachází jedna z nejpopulárnějích hindských svatyní mimo Indii. Původně vedly vstříc jeskyni dřevěné schody, ty však byly v roce 1920 nahrazeny betonovými. Celkově jde o pořádný výšlap, dohromady je to 272 schodů. Zdá se to jako ideální místo pro kondiční trénink, ale podél dlouhého schodiště toto zavrhují cedule "no excercise", a tudíž toto posvátné místo nelze zaprodat čistě sportovnímu vyžití.

Před vstupem do modlitebny si návštěvniíci musejí zout boty.jpg (1.57 MiB) Zobrazeno 1336 krát

Pro vstup do Batu Caves platí náležitý dress code, a sice dlouhé kalhoty. Pokud máte zájem vejít přímo do samotné modlící místnosti, pak musíte zout boty. Sami Hindové chodili bosi už zezdola. Já jsem boty nesundal, přestože jsem byl uvnitř jeskyně. Chodil jsem totiž jen kolem chrámu, přímo do něj jsem nevstupoval. V Batu Caves prý bývají makakové, údajně jsou dost drzí, ale já jsem tam žádnou opici nezahlédl. Rozhodně šlo o zajímavé místo, vzhůru proudili davy Hindů, příjemný byl také pohled na město ze strmého schodiště.

Nezdržel jsem se ovšem nikterak dlouho a odjel metrem zase zpět. Vystoupil jsem už na zastávce Bank Negara, odkud jsem chtěl dojít k "Menara Kuala Lumpur". Menara znamená v překladu věž a konkrétně tato se také označuje jako KL Tower. Včetně antény stoupá až do výše 421 metrů a je sedmou největší telekomunikační věží na světě. Obzervatoř se nachází v 276 metrech, nabízí 360stupňový pohled na město a zejména jsou odsud dobře vidět Petronas Twin Towers.

Se 421 metry (včetně antény) je KL Tower sedmou nejvyšší telekomunikační věží na světě.jpg (817.2 KiB) Zobrazeno 1336 krát

Nešlo ale o nic speciálního. Na věži je k dispozici také Sky Deck, kam jsem nešel, ale nevím, jestli by to můj dojem nějak výrazně zlepšilo. Asi jsem dost ovlivněn tím, že jsem se ke KL Tower pořádně prošel. Z Bank Negara to jednak samo o sobě nebylo nikterak blízko, ale především vede ke KL Tower takový zvláštní, komplikovaný přístup. Věž stojí na menším kopci, který musíte tak trochu obcházet kolem dokola. Na vyhlídce nebyl skoro nikdo. Byl jsem úplně splavený, kvůli návštěvě Batu Caves jsem na sobě měl dlouhé kalhoty. Bylo sice stále ještě ráno/dopoledne, ale už naplno propuklo vedro a dlouhá procházka se na mně pořádně podepsala - navíc jsem v sobě od probuzení neměl ani sousto, zato čtyřhodinové martyrium na nohou.

Z vyhlídky na KL Tower jsou dobře vidět dvojčata Petronas Twin Towers.jpg (1.61 MiB) Zobrazeno 1336 krát

Po návštěvě KL Tower jsem došel ke dvojčatům, to už naštěstí nebylo nijak daleko. Velice rád jsem zalezl do klimatizovaného obchodního centra Suria, dal si snídani a pak chvíli chodil po obchodech, abych zkrátil dlouhou chvíli. Přišlo mi trochu škoda, že značky jako Oakley, Nike či Adidas nenabízely žádné kusy oděvů s nápisy Kuala Lumpur nebo Malaysia. Zdá se mi to jako marketingové podcenění, alespoň já bych si určitě nějaký památeční kus koupil, a tak nějak tuším, že podobně bude smýšlet i řada dalších turistů.

Na jedenáctou hodinu dopoledne jsem měl zakoupen lístek na Petronas Twin Towers, absolvoval jsem tedy stejnou proceduru, jako předchozí večer. Tentokrát jsem si vychutnal vyhlídku za slunného dne. Druhá výprava vzhůru už nebyla tak fascinující, jako ta úvodní, ale to se pochopitelně dalo předvídat. Poté jsem si dal oběd - mimochodem v Malajsii je specialitou rýže zvaná "Nasi Lemak". Nevím přesně, jak se to vaří, ale ta rýže má kokosovou příchuť. Po posilnění jsem se vrátil do hotelu, abych se zbavil těch dlouhých kalhot. Taky jsem toho moc nenaspal, tak už jsem byl dost unavený.
Chvíli jsem si odpočinul a okolo čtvrté odpoledne už pádil zase ven.

Pohled dolů z mostu spojujícího obě věže Petronas Twin Towers.jpg (2.72 MiB) Zobrazeno 1336 krát

Nejdřív jsem chtěl jít pěšky, ale bylo opravdu ukrutné vedro, tak jsem tento plán asi po dvaceti minutách chození zavrhnul a místo toho jsem na stanici Hang Tuah nasedl na monorail (už jezdil bez problému) a dojel na KL Sentral. Tam jsem přesedl na linku 5 a ujel další dvě stanice na Pasar Seni, neboli "Central Market". Trh existuje už od roku 1888, ale nic moc mě tam nedojalo, jsou to obchůdky s různými cetkami, kýčovitými suvenýry, a tak podobně. Takové vetešnictví. Vcelku rychle jsem tedy Pasar Seni prošel a zamířil k soutoku řek Gombak a Kelang. Pokračoval jsem kolem Bangunan Sultan Abdul Samad (budova Sultána A. Samada) na náměstí Merdeka, což je velká obdélníková travnatá plocha, které dominuje obří stožár s malajským praporem.

Pasar Seni - Central Market - byl otevřen už v roce 1888.jpg (1.22 MiB) Zobrazeno 1336 krát

V blízkosti Merdeka Square je také městská knihovna (Perpustakaan Kuala Lumpur). Vydal jsem se dál na jih k Masjit Negara, národní mešitě. Došel jsem tam, dovnitř jsem ani nechtěl a v kraťasech by mě tam navíc nepustili. Ale je možné, že by mi tam půjčili takový hábit, co před vstupem obvykle půjčují turistům. Nejdřív jsem si od mešity chtěl vzít taxi, ale nakonec jsem se, ani nevím proč, pořádně prošel - přes čtyři kilometry - až k Twin Towers. Tam jsem se po zásluze najedl. Už jsem byl opravdu dost utahaný, v nohách jsem měl za celý den určitě okolo dvaceti kilometrů.

Pohled z Merdeka Square na Twin Towers a KL Tower.jpg (1.48 MiB) Zobrazeno 1336 krát

Po večeři jsem si tedy před dvojčaty odchytil taxíka. Řídil jej vůbec první nepříjemný Malajec, kterého jsem tu potkal. Byl srovnatelný s hlavními hrdiny dokumentu Janka Rubeše, třeba na Václavák by bez problému zapadl. Drožkařovi jsem vysvětlil, kam chci jet. Jméno hotelu jsem nejprve neříkal, obvykle ho řidiči neznají. Místo toho jsem mu oznámil, že bych rád dojel na křižovatku ulic Jalan Pudu a Jalan Thambi Dollah, což vyvolalo odezvu "ale kam chceš přesně jet, Jalan Pudu je dlouhá ulice". Vysvětlil jsem, že to je sice pravda, ale křižovatka dvou ulic je přeci jen jedna. S pochopením jsem se ale nesetkal.

Tak jsem to zkusil zase jinak, řidiči jsem řekl, ať mě vezme na zastávku Imbi, že mi to bude stačit. "Žádná stanice Imbi neexistuje." Ale samozřejmě, že existuje, stojí před obrovským hotelem Times Square a jezdí na ní monorail. No nic, pořád o něčem protestoval, ale hlavně, že si už předem vydřiduch určil cenu RM 20 (cesta by normálně stála tak polovinu, ale moc peněz to stejně není, tak mi to bylo předem jedno).

Výzdoba tunelu vedoucího směrem k Národní mešitě.jpg (1.7 MiB) Zobrazeno 1336 krát

Ještě, že jsem se tady nachodil hodně pěšky, tak jsem řidiče navigoval směrem, jakým jsem potřeboval. U hotelu Times Square jsem mu řekl, ať zahne na Jalan Pudu, potom mu ukázal, kudy přesně jet a nakonec jsem vystupoval na křižovatce dle původní potřeby. Pak už jsem malou uličkou Jalan Baba rychle mířil posledních asi sto metrů do hotelu, abych na pokoji zapnul stream z manchesterského derby, běžela už asi patnáctá minuta. Obvykle bych šel spíš někam do sportbaru, jenže výkop byl v 19:30 místního času a já jsem věděl, že ve čtyři ráno budu odjíždět na letiště. Tak jsem chtěl hned po zápase zalehnout, abych se trochu prospal před dalším výletem...

...ráno jsem totiž letěl do Singapuru. Recepcí objednané taxi přijelo před hotel přesně ve smluvené čtyři hodiny. Cena RM 120 byla rovněž stanovena předem. Byla to férová částka, z letiště do města jsem sice jel za 75, ale to bylo odpoledne a taxíky tu mají v noci padesátiprocentní přirážku. Během cesty se strhla pořádná průtrž a bouřka, naštěstí se však počasí ještě před odletem uklidnilo a hodinový let s Air Asia do Singapuru naopak provázely červánky. Letěl jsem po šesté ráno a slunce většinou začne vycházet zhruba kolem sedmé, takže to bylo přesně na čas.

Při cestě do Singapuru se vyplňuje imigrační lístek, je to něco podobného, jako když letíte do USA. Na dokumentu je varování o tom, že za pašování drog povinně následuje trest smrti. Na letišti Changi Airport jsem využil místní Sky Train, který mě dopravil do dalšího terminálu, odkud zase vedlo směrem do města metro. V podzemce platí systém podobný tomu malajskému. U automatu si na mapě vyberete, do jaké zastávky chcete jet a podle toho vám přístroj spočítá cenu. V Singapuru je to o něco lepší než v Malajsii díky tomu, že volíte skutečnou cílovou zastávku a nemusíte kupovat nový lístek při každém přestupu. Obvyklá cena jedné jízdy je mezi S$1.50 a S$2.50 podle toho, jak daleko jedete.

Přílet do Singapuru probíhal za východu Slunce.jpg (713.7 KiB) Zobrazeno 1307 krát

Singapur je proslulý přísnými pravidly a na to jsem narazil právě už v metru. Na letišti jsem si totiž koupil kafe, které jsem pak ještě cestou terminálem vypil. Věděl jsem, že v metru se nesmí jíst ani pít, ale pořád jsem držel v ruce prázdný kelímek. To sice nebylo nic proti ničemu, jenže v metru nejsou žádné odpadkové koše, a tak jsem se nemohl kelímku nijak zbavit - musel se mnou tedy absolvovat celou cestu, vyhodit jsem jej mohl až po vystoupení. Mezi nejzákladnější pravidla platí třeba právě zákaz pohazování odpadků, zákaz kouření ve veřejných prostorách (včetně šestimetrového perimetru od nich) a na řadě dalších místech. V centru nesmí být žádní psi, možná už jste mohli slyšet o tom, že se tu netolerují žvýkačky a je toho dost dalšího. Všechno pod hrozbou velké pokuty, jejíž maximální sazba je obvykle udávána u příslušného obrázku značícího zákaz.

Jako naprosto skvělou hodnotím hrozbu pokuty za nespláchnutí veřejného záchodku, to bych okamžitě zavedl všude po světě. Nekultivovanost lidí na veřejných toaletách je jednou z věcí, která mě absolutně vytáčí, ale je zase na jiný příběh. Singapur je v tomhle úžasný, na toaletách je úžasně čisto (stejně jako všude po městě) - přesně tak nějak si představuju fungování civilizované společnosti.

Z letiště jsem zelenou North-West line dojel na zastávku Lavender, která byla nejblíž mému hotelu. Ten se nacházel v ulici Hamilton Road, asi tři bloky od stanice. Singapur je opravdu nesmírně vyspělý a moderní. V každé stanici metra je mapa ulic nejbližšího okolí a obecně je tu všechno velmi přehledně značeno. To turisté ocení prakticky okamžitě. Můj hotel byl v sousedství stadionu Jalan Besar, což byl, jak jsem se později dozvěděl, první fotbalový stadion postavený v zemi.

Jalan Besar byl první fotbalový stadion postavený v Singapuru.jpg (1.03 MiB) Zobrazeno 1307 krát

Měl jsem opět dlouhé kalhoty. V Singapuru se totiž začal šířit virus Zika, před mým příletem už evidovali přes 250 případů. Poučky radily snažit se moc neodkrývat pokožku a mít raději dlouhé rukávy. Samozřejmě používat repelent a přespávat v klimatizovaných prostorách. Už na letišti jsem pochopil, že si v Singapuru ze Ziky opravdu nikdo žádnou hlavu nedělá. Po ulicích všichni chodili v krátkém rukávu a o tom, že se tu nějaká Zika vůbec vyskytuje, byste se vůbec nedozvěděli (paradoxně jsem to věděl díky lidem v Malajsii). Nikde jsem neviděl žádné transparenty či upozornění, prostě vůbec nic. Pochopil jsem, že ten poplach opravdu nebyl na místě, tak jsem se v hotelu převlékl do kraťasů/plavek. Potom jsem tam odložil batoh, na check-in bylo ještě příliš brzy. Vzal jsem si akorát peníze. Po příletu do Kualy Lumpur jsem si na letišti směnil hodně ringgitů a část jsem jich pak ještě v Malajsii vyměnil za singapurské dolary. Jeden SGD má hodnotu zhruba tří čtvrtin amerického dolaru, třech malajských ringgitů či přibližně osmnácti českých korun.

Olympic Walk v Marina Bay.jpg (2.65 MiB) Zobrazeno 1307 krát

Pokračoval jsem do centra města. Z Lavenderu jsem po NW line ujel jedinou zastávku na "Bugis", kde jsem přesedl na modrou Downtown line a jel přímo do stanice pojmenované Downtown. Vylezl jsem na jižní straně Marina Bay a prošel se kolem zálivu. Bylo pětatřicet stupňů ve stínu. V okolí zálivu se v těchto ranních hodinách nacházeli snad jen sportovci - běžci a různí cvičenci. Podél totiž vede takzvaný "Olympic Walk". Je odsud skvělý výhled na mrakodrapy byznys centra, a především na jedinečný hotel Marina Bay Sands, který je zřejmě úplně nejznámější singapurskou pamětihodností. Jsou to tři vysoké budovy nahoře spojeny více než třísetmetrovou střechou. Na ní se nachází slavný Infinity Pool, bazén, z něhož je skvělý výhled na Singapur, a protože má zábradlí v trochu nižší úrovni, na fotkách to vypadá, jakoby nikde nekončil. Marina Bay Sands je jedním z nejdražších a nejslavnějších hotelů na světě. Ikonický bazén je určený pouze hotelovým hostům, a tak jsem si tuto atrakci na vlastní oči a kůži bohužel nevyzkoušel. Pokud ale do Singapuru někdy pojedete, radím vám, abyste si ten hotelový pokoj alespoň na jednu noc zaplatili. Infinity Pool musí být nezapomenutelný zážitek a já jsem litoval, že jsem se o něj připravil. Až (jestli) mě sem znovu zavane vítr, tak už rezervaci určitě nezmeškám.

Marina Bay Sands - jedinečný hotel se střešním Infinity Poolem.jpg (1.24 MiB) Zobrazeno 1307 krát

Před hotelem se nachází komplex obchodního domu. Bylo ještě před desátou hodinou a ve většině obchodů se pracovníci teprve chystali na otevření. Posnídal jsem a poté pokračoval dál podél zálivu, a sice po Helix Bridge. Pozoroval jsem plovoucí hřiště "The Float", které leží na vodě přímo před obrovskou tribunou. Vrátil jsem se po mostě zase zpět do obchoďáků, tam jsem vystoupal na do nejvyššího patra a po mostě jsem skrz hotel Marina Bay Sands došel k mostu Dragonfly Bridge, který zase vede do zahrad Gardens By The Bay. Tam jsem pozoroval Supertree Grove, takovou vyvýšenou lávku, po níž chodili turisté. Byl jsem hodně rád, že jsem si den před tím koupil v Kuale Lumpur dri-fit tričko a ještě radši, že jsem si ho v Singapuru vzal na sebe. V opravdu neskutečném pařáku ze mě lily potoky vody, v normálním tričku by se to nedalo absolvovat. Navíc jsem měl na sobě i plavky, takže výběr oblečení jsem trefil perfektně. V zahradách při zálivu bylo k vidění leccos. Jsou tam i pavilony Flower Dome a Cloud Forest, ale na jejich návštěvu jsem nějak neměl zrovna náladu a nechtělo se mi platit za něco, co bych si v tu chvíli asi příliš nevychutnal.

Supertree Grove a Cloud Forest v Gardens Bay the Bay.jpg (1.68 MiB) Zobrazeno 1307 krát

Místo toho jsem se vrátil na Helix Bridge, prošel se dál podél Marina Bay a zakotvil u Singapore Flyer, což bývalo největší největší ruské kolo na světě (až do roku 2014, kdy jej těsně překonal lasvegaský High Roller, na němž jsme shodou okolností byli spolu s Maaaartym zhruba tři měsíce poté, co byl otevřen). Singapore Flyer je vysoký 165 metrů, zatímco High Roller 167,6 metrů. Pokud si ale dobře vzpomínám, v Las Vegas jsem z toho nikterak nadšený nebyl - byli jsme tam za dne a v Las Vegas to zřejmě chce jít spíš za tmy, kdy všechno svítí. Naopak ruské kolo v Singapuru mě naprosto uchvátilo, vstupné S$33 se díky dechberoucímu zážitku mnohonásobně vrátilo.
Singapore Flyer nabídl parádní výhled na Marina Bay, 360stupňový rozhled na centrum Singapuru, zkrátka nádhernou podívanou. Pozoroval jsem mimo jiné i Singapore National Stadium a paddock Formula 1. Ttrať už je připravená na závod, který se tu jede tento týden (shodou okolností byla zrovna neděle, takže týden před startem - jede se 18. září). Podobně jako v Monaku je i singapurská trať postavena v ulicích města. Je přilehlá k Marina Bay, a tudíž vede kolem největších taháků Singapuru.

Pohled na boxy Formula 1 a Singapore National Stadium.jpg (1.64 MiB) Zobrazeno 1307 krát

Singapur leží jižně od nejjižnějšího výběžku kontinentální Asie (poloostrovní Malajsie). Nachází se pouhý jeden stupeň severně od rovníku (137 km nad ním). Je to bohatý a moderní stát (mimochodem jediný ostrovní městský stát na světě), a díky přísným pravidlům také mimořádně čistý. Hustotou zalidnění se řadí na třetí místo za Macau a zmíněné Monako. Dohromady má Singapur rozlohu přibližně 720 kilometrů čtverečních a žije tu okolo pěti a půl milionu lidí. Tři čtvrtiny obyvatel jsou čínského původu, dále jsou tu Malajci, Indové a a zhruba tři procenta populace tvoří ostatní menšiny.
Singapur je parlamentní republika a pyšní nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. V Singapuru jsou uznávány čtyři oficiální jazyky: angličtina (anglicky tu umí snad všichni, což je pohodlné plus pro turisty), čínština, malajština a tamilština. Právě poslední zmíněná tamilština je jedním z nejstarších jazyků, je to jediný klasický živý jazyk na světě. Mluví jím Tamilové na jihu Indie, je rozšířena i na Srí Lance, částečně také v Malajsii. Před dvaceti lety hovořilo tamilštinou 74 milionů lidí a byla osmým nejpoužívanějším světovým jazykem.

Výhled na Marina Bay z ruského kola Singapore Flyer.jpg (1.48 MiB) Zobrazeno 1307 krát

Po návštěvě ruského kola jsem pokračoval dál kolem zálivu, komplexem mrakodrapů Sutia jsem se obchodními centry dostal až k Foutain of Wealth a poté se vrátil zase zpět. Přes Espanade Mall/Theaters jsem došel na Jubilee Bridge, který byl postaven v roce 2015 k oslavám padesátiletého výročí nezávislosti na Malajsii. Most vede k Merlion Parku, kde se nachází jedna z hlavních singapurských atrakcí - socha Merliona tryskajícího vodu. Merlion je mýtické zvíře s lví hlavou a rybím tělem a je jedním ze státních symbolů. Singapuru se také přezdívá "Lion City", název je totiž odvozen z malajského názvu pro zemi: "Singapura" (Singa = lev, Pura = město). Malajci tento název zase převzali ze sanskrtského "Siṃhápura". Je ovšem velmi nepravděpodobné, že na tu někdy žili lvi. Při objevení ostrova tak princ Sang Nila Utama nejspíš zahlédl malajského tygra.

Merlin je jedním ze symbolů Singapuru, jeho socha patří mezi místní nejpopulárnější atrakce.jpg (2.48 MiB) Zobrazeno 1307 krát

Následně jsem po Anderson Bridge přešel na levý břeh Singapore River, která ústí do Marina Bay. Po nábřeží řeky jsem šel na západ, tedy směrem od zálivu. Míjel jsem Muzeum asijských civilizací a dále Budovu parlamentu, v jejíž blízkosti stojí také singapurský Supreme Court (Nejvyšší soud). Podél řeky jsem se prošel až ke Clark Quay, což je takový příjemný shluk kaváren, restaurací a obchůdků u nábřeží. Tam jsem se vydal zase zpět na pravý břeh řeky a "zabalil to". Dojel jsem metrem do hotelu, kde jsem se ubytoval a brzy usnul, protože jsem byl vzhůru už od dvou ráno.

Clark Quay je domovem kaváren, restaurací a obchůdků.jpg (1.72 MiB) Zobrazeno 1307 krát

Už jsi zkoušel durian? Pro zajímavost to určitě stojí za to.
Akorát je myslím zakázaný v Singapuru právě minimálně v metru pod pořádnou pokutou..
A na nákupy je naprosto skvělý obchoďák Takeshimaja nebo tak nějak na Orchard road - značkové věci za výborné ceny, za mě lepší na nakupování než Macy's, na jídlo je pak geniální na stejné ulici tuším se to jmenuje Food Republic - musí se vyjít do patra, ale pak tam je veliká krytá plocha plná dost kultivovaných stánků s asijským jídlem všeho druhu, naprosto skvělé místo na jídlo..

Už jsi zkoušel durian? Pro zajímavost to určitě stojí za to.
Akorát je myslím zakázaný v Singapuru právě minimálně v metru pod pořádnou pokutou..
A na nákupy je naprosto skvělý obchoďák Takeshimaja nebo tak nějak na Orchard road - značkové věci za výborné ceny, za mě lepší na nakupování než Macy's, na jídlo je pak geniální na stejné ulici tuším se to jmenuje Food Republic - musí se vyjít do patra, ale pak tam je veliká krytá plocha plná dost kultivovaných stánků s asijským jídlem všeho druhu, naprosto skvělé místo na jídlo..

Už mě na to lanařili, ale moc mě to neláká. Na tý Orchard Road jsem byl, ale spíš jen ze zvědavosti před odletem, protože jsem stejně všechno nakoupil v létě v Americe. Ale jídlo jsem tam nezkoušel, většinou se tu stravuju v těch venkovních jídelních ulicích, jako jsou singapurský Chinatown nebo malajský Jalan Alor. Přijdou mi úplně top.

Ta Food Republic je právě výběr těch hodně kvalitních "stánků" pod jednou obrovskou střechou, navíc ještě pestřejší než člověk najde na ulicích - jak tam mají zázemí, tak můžou nabídnout všechny možné specialitky, které na ulici nenabízí. Třeba kupu různých ryb atd...

Po dobu mého pobytu ve východní Asii jsem většinou vstával velmi brzy ráno. A nebylo to ani tak způsobeno pásmovou nemocí, jako spíš vybraným programem. Spal jsem většinou v krátkých, dvouhodinových cyklech. Jestli za to mohl jet lag nebo zkrátka brzké výlety do přírody či na letiště, to je vcelku nepodstatné. Nicméně takový režim je pro člověka samozřejmě dost unavující. A tak mi přišlo vhod, že v Singapuru jsem si poprvé pořádně dáchnul, na poctivou dobu.
Po prvním dní jsem to zalomil už někdy v podvečer, tudíž jsem se po dlouhém odpočinku probudil opět velmi brzy, asi v půl páté.

Ještě před rozbřeskem jsem vyrazil do centra, abych maximálně zužitkoval svou druhou část výletu do Singapuru. Mé první kroky (a cesta metrem) vedly vstříc Chinatownu. Čínská čtvrť v Singapuru je velmi specifická. Jde spíš o spojení čínské a indické komunity, a to navzdory tomu, že oficiální čtvrť "Little India" se nachází mnohem severněji.
Chinatown je ovšem směsicí kultur a mnoha náboženských chrámů. Do čtvrti jsem přicházel z východu, od zastávky Talok Ayer. Jako první jsem tedy došel k Thian Hock Keng Temple, neboli Chrámu nebeského štěstí. Jeho hlavní část je zasvěcena Maze, taoistické bohyni moře a ochránkyni všech námořníků. Druhý chrám je pak buddhistický a je věnován Kuan-jin, což byla Bódhisattva soucitu (Bódhisattva v buddhismu termín označující toho, kdo dosáhl stavu předcházejícího stavu Buddhy a dále čeká na probuzení).

Čínská čtvrť v Singapuru je domovem mnoha náboženských chrámů.jpg (1.84 MiB) Zobrazeno 1200 krát

O několik ulic dál stojí Sri Mariamman Temple, pro změnu nejstarší hinduistický chrám v Singapuru - byl založen v roce 1827. Prošel jsem i kolem Buddha Tooth Relic Temple, velkého chrámu a muzea. Ale na území čínské čtvrti lze najít také mešitu či metodistický kostel. Jde o opravdu pestrou směsici náboženských institucí, které jsou vtěsnány do několika set metrů čtverečních. Do žádného z chrámů jsem přímo dovnitř nešel, ačkoli jsou přístupné veřejnosti. Z nějakého vlastního přesvědčení respektuji, že jsou tyto prostory určeny příslušným věřícím a mám pocit, že tam zkrátka nemám co dělat. Chodil jsem kolem, fotil si ty budovy, ale vstupu přímo do svatyň se vyhýbám.

Čínská čtvrť se ovšem nevyjímá pouze náboženskými chrámi. Jako první si ve spojení s Chinatownem zřejmě všichni představíme spoustu čínských restaurací a obchůdků. Food street vypadala velmi lákavě, ale protože bylo něco po sedmé ráno, bylo tu abnormálně liduprázdno. Procházel jsem těmi uličkami a představoval si, jak to v nich asi bude vypadat za několik hodin, až se kola obchodního ruchu roztočí do obvyklých otáček.

Ve Food Street v singapurském Chinatownu bylo po ránu liduprázdno.jpg (1.83 MiB) Zobrazeno 1200 krát

Potom jsem si to namířil do metra, přilehlá stanice je samozřejmě pojmenována Chinatown. Odjel jsem na severozápad, kde jsou poměrně rozlehlé botanické zahrady. V nich bylo podstatně rušněji, přestože šlo o pondělní ráno. To ovšem zrovna připadlo na nějaký singapurský svátek a ranní ptáčata nezahálela. V zahradách se prohánělo mnoho běžců, další lidé cvičili na travnatých plochách, jiní zase hráli badminton. Také jsem narazil na skupinu postarších lidí, kteří cvičili jakýsi druh umění, těžko říct, jestli bojového nebo pohybového. Drželi meče, jimiž (a také tělem) různě hýbali podle dvou o generaci mladších učitelů. Do toho jim hrála terapeuticky znějící hudba, byla to velmi zajímavá podívaná.

Botanické zahrady patří mezi nejznámější turistická lákadla Singapuru.jpg (2.55 MiB) Zobrazeno 1200 krát

Do zahrad, které jsou mimochodem zapsány v seznamu světového dědictví UNESCO, jsem vstoupil ze severního okraje. Asi kilometr a půl jsem jimi prošel pěšky směrem na jih, abych se dostal do National Orchard Garden. Orchidej je místní národní květinou a Singapur patří mezi její největší světové producenty. Ačkoli jsem nikdy nepatřil mezi přílišné zájemce o botaniku, vzhledem k postavení orchideje jako singapurského symbolu jsem návštěvu této zahrady nechtěl opominout. Určitě by si jí více užily moje máma s babičkou, ale ani já jsem nepřišel zkrátka. Jsou tu například orchideje, které byly věnovány slavným osobnostem. Většinou jde o politické příslušníky, kteří navštívili Singapur. Své květiny tu mají někteří členové britské královské rodiny včetně princezny Diany, dále třeba Margaret Thatcherová, ale také italský tenorista Andrea Bocelli a další.

Svou orchidej v National Orchid Garden má i princezna Diana.jpg (2.06 MiB) Zobrazeno 1200 krát

Po prohlídce muzea/zahrady jsem se zase vrátil parkem až do stanici metra a absolvoval poměrně dlouhou cestu po žlutě vyvedené Circle Line. Vypravil jsem se do singapurského sportovního centra. Sled mé cesty byl určen otvíracími dobami na jednotlivých místech, zatímco orchideje byly návštěvníkům přístupny už od 8:30, sportovní muzeum až od deseti.
Singapurské sportovní centrum leží na takovém poloostrůvku lemovaném zálivem a řekami Kallang (ze západu) a Geylang (z jihu a východu), které se do zálivu vlévají.

Orchidej je singapurskou národní květinou.jpg (1.94 MiB) Zobrazeno 1200 krát

Singapore Sports Hub je vysoce moderní, dají se tu najít všemožná sportoviště včetně plaveckého centra, tenisových kurtů, basketbalového hřiště a mnoha dalších. Mimochodem, příští měsíc se právě tady odehraje tenisový Turnaj mistryň. Dominantou celého komplexu je National Stadium, který byl otevřen teprve předloni v červnu. Jde o pětapadesátitisícový stánek určený fotbalu, kriketu, rugby, ale plocha se dá upravit i pro pořádání atletických závodů. Spodní patro má mechanismus umožňující přeorganizování sedadel, což se hodí zejména pro koncerty a podobné akce (například v únoru tu přivítali Madonu). Architektonicky jde momentálně o největší stavbu kupolovitého typu na světě. Střecha se dá odkrýt, trvá to asi pětadvacet minut.

Singapore National Stadium je supermoderní multifunkční aréna.jpg (1.31 MiB) Zobrazeno 1200 krát

Moderní stánek nahradil předchozí, starý národní stadion. Ten stál v letech 1973 - 2007 na stejném místě, po jeho demolici bylo uvolněno místo pro současnou arénu. Starý národní stadion byl velmi často dějištěm průvodu v rámci Singapurského národního dne. V současné době je nejčastějším domovem této přehlídky Marina Bay Floating Platform, ale zrovna letos se premiérově paráda konala na novém Národním stadionu, blízko něhož se nachází také Singapore Sports Museum.

Jakožto obrovský fanoušek sportu a sportovní historie jsem se na návštěvu tohoto muzea mimořádně těšil. V muzeu samozřejmě důkladně mapují historii National Stadium a nacházejí se tu původní lavičky, sedačky či turnikety z původního stánku.

Singapore National Stadium se pyšní odtažitelnou střechou.jpg (1.68 MiB) Zobrazeno 1200 krát

Možná jste během uplynulých Olympijských her v Riu mohli narazit na informace o tom, jakou hodnotu má olympijské zlato v jednotlivých zemích. Právě Singapur vypsal za zlato nejvyšší odměnu ze všech zemí - šampiona odměnil částkou jednoho milionu singapurských dolarů, tedy přibližně $750,000.

A Singapur se právě letos dočkal svého prvního olympijského vítěze. Ve famózním závodě motýlka na 100 metrů získal nejcennější kov Joseph Schooling, který zvítězil v novém olympijském rekordu. Porazil při tom Michaela Phelpse, který skončil s dalšími dvěma závodníky na děleném druhém místě. Schoolingovi je teprve jednadvacet let a po závodě se po celém světě rozšířila jeho dřívější společná fotka s tehdejším vzorem - Phelpsem.

Singapurské sportovní muzeum mapuje širokou škálu sportů.jpg (815.74 KiB) Zobrazeno 1200 krát

Jak mi ale prozradil pracovník muzea, Schooling si nemůže nechat celou milionovou odměnu. V Singapuru je povinností odevzdat část příslušné sportovní organizaci, která díky tomu může dále podporovat růst daného sportu v zemi. Schooling podle všeho zaplatí dvacet procent, tedy S$200k, plavecké asociaci. Zbytek následně musí zdanit. Zůstane mu tedy asi šest set padesát tisíc singapurských dolarů, tedy okolo půl milionu v americké měně.

Sportovní muzeum se samozřejmě zabývá historií země na Olympijských hrách. Přestože země získala úplnou nezávislost na Malajsii až v roce 1965, na Hrách už samostatně účinkuje už od roku 1964 (pouze v Tokiu 1964 působil působili závodili singapurští sportovci pod malajskou vlajkou a v Moskvě 1980 se Singapur neúčastnil proto, že se připojil k rozsáhlému bojkotu).

Národní fotbalový tým Singapuru se zatím nikdy neprobojoval na závěrečný turnaj Mistrovství světa.jpg (1.36 MiB) Zobrazeno 1200 krát

Prvním singapurským olympijským medailistou byl vzpěrač Tan Howe Liang, který získal stříbro v roce 1960 v Římě. Další singapurské úspěchy už patří do nedávné historie a až do Schoolingova triumfu je měly na svědomí výhradně stolní tenistky, které v týmovém turnaji ve stejném složení skončily nejprve druhé v Pekingu 2008 a třetí v Londýně 2012. Feng Tianwei navíc v Londýně získala také stříbro v turnaji jednotlivkyň a s medailovou sbírkou 0-1-2 je tedy historicky nejúspěšnější singapurskou olympioničkou.

Během mého pobytu shodou okolností běžely Paralympijské hry a právě předchozí den se Singapur dočkal další zlaté medaile, když znakovou padesátku v kategorii S2 ovládla v novém světovém rekordu Yip Pin Xiu. Později po mém odletu tato čtyřiadvacetiletá stejným stylem triumfovala i na dvojnásobné trati - znovu v nejlepším světovém čase. Celkově už Yip Pin Xiu vyhrála čtyři medaile (před osmi lety v Pekingu získala jedno zlato a jedno stříbro). Je skutečnou singapurskou sportovní legendou.

Ženský fotbalový zápas Írán - Turecko byl první sportovní událostí v historii Youth Olympic Games.jpg (1.4 MiB) Zobrazeno 1200 krát

Singapur se také pyšnil pořadatelstvím vůbec prvním Youth Olympic Games. Mládžežnická olympiáda je určena sportovcům ve věku od 14 do 18 let. Singapurské sportovní muzeum je na tuto událost patřičně hrdé a ve vitrínách tu najdeme řadu předmětů vítězných sportovců - třeba boxerské rukavice, vítězné kimono a podobné sportovní pomůcky, které šampioni inauguračních Youth Olympics oblékali/používali během vítězného představení.

Možná je povídání o singapurské sportovní dost netypické a do turistických zápisků se nehodí, ale tak nějak to patří k mým souhrnům z návštěv exotických zemí. Škoda, že třeba v Malajsii nic jako sportovní muzeum nemají. Ale vzhledem k tomu, že v okolí Bukit Jalil National Stadium momentálně probíhají práce na budování rozsáhlého sportovního kompexu, třeba i v Malajsii kromě nových sportovišť vyroste i budova věnování národní sportovní historii. Na rozdíl od Singapuru však Malajsie svého prvního olympijského šampiona stále teprve očekává. Zatím se Malajcům daří především v badmintonu, ale olympijská bilance 0-7-4 pořád postrádá nejcennější kov. Byť zrovna letošní Hry byly pro Malajsii nadmíru úspěšné, celkem její sportovci vyhráli pět medailí - před tím si z žádné Olympiády neodvezli více než dvě. Ale to už by bylo zase na jiné vyprávění...

Medailová kolekce ze singapurských Youth Olympic Games 2010.jpg (837.46 KiB) Zobrazeno 1200 krát

Na Eureku do Hamburku přijeli pouze tři Češi a jeden Slovák. Znám sice většinu lidí z CZ/SK scény, ale mnoho lidí třeba jen pozdravím a nebo s nimi prohodím jen pár zdvořilostních frází. Složení Nethos, Mraky, Záškodňák a David Urban ale patří do kategorie lidí, s nimiž rád posedím a popovídám.

Zejména s Lukášem Záškodným jsme na baru probírali mnoho úplně normálních věcí. Sice došlo i na karty, ale přeci jen je fajn z toho pokeru taky utéct do civilního světa. Lukáš je mimořádně příjemný a rozumný člověk. Díky tomu jsem si zase připomněl, jak málo takových lidí na naší pokerové scéně znám. Proto mi ani tolik nevadí, že jsem za posledního půl roku odehrál jediný živý turnaj (pokud nepočítám pár novinářských eventů na EPT). Na živák bych sice čas od času rád zašel, kdyby byl čas, ale zatím si spíš užívám tu pozitivní stránku věci: Nemusím se pravidelně vídat s těmi lidmi, kteří mají stále stejné oplzlé řeči, několik let stále stejné hlášky u stolu a tak dále. V tom je moje absence na české živé pokerové scéně osvobozující.

Přestože mám poker pořád hodně rád, rozhodně jím nechci žít 24 hodin denně, protože tím by se mi dost možná pouze znechutil. Momentálně jsem rád, že mám v tomhle směru zdravější přístup, než dřív. V pravidelném kontaktu jsem jen s několika pokerovými hráči, naopak jsem prakticky úplně odboural styky s takovou tou vrstvou dekadentních live regulárů. Možná to působí celé trochu negativně, ale hlavní myšlenka je prostá. Už si nevybírám jen "kde" trávím svůj čas, ale také "s kým". Je to potřeba, obzvlášť, když volného času nemám zrovna na rozdávání.

Taky jsem fakt rád, že jsem zase trochu zlepšil svou životosprávu. Což o to, doma se mi to dařilo (neříkám, že bez chyb), ale při pracovních výjezdech to bylo vždy peklo. Teď v Hamburku jsem ale ze všech eventů snad poprvé dokázal držet poměrně solidní stravování a zároveň k tomu i pravidelně cvičil/běhal. Díky tomu jsem domů nepřiletěl po dvou týdnech s pocitem, že zas musím začínat odznova. Mám v tomhle sice ještě spoustu nedostatků, ale jsem rád alespoň za takový posun. Mojí práce si nesmírně vážím a rozhodně mi ten systém vyhovuje víc než pracovní cyklus 9-5, pondělí-pátek. Ale naproti tomu je mnohem složitější držet nějaký zdravý životní rytmus, což mě vždycky dost tiltovalo a dosud jsem s tím nic moc nedělal. Ono sice i tady platí klišé "když se chce, tak to jde", ale když vás čeká dvanáct 15hodinových pracovních dní v řadě, tak už je fakt složité přemlouvat se k něčemu dalšímu. V Hamburku mi k tomu pomohlo i naprosto úžasné počasí, které tam po celé dva týdny bylo. Snad jediný den pršelo, jinak celou dobu parádní léto.

Teď jsem sice na dva týdny v Praze, ale během nich musím jednak udělat dost práce na Arenu, druhak zařídit spoustu nesmyslů, ale hlavně taky nabrat dost sil, protože potom přijde série, pro kterou má angličtina výstižný přívlastek: "mental".

EPT Malta bude zápřah sám o sobě, protože to bude poprvé bez pracovité kolegyně. Takže nás bude na naší práci o jednoho méně, navíc budu mít nejspíš za kolegu zase nějakého nováčka. Z Malty navíc musím odletět předposlední den ráno. To se sice zastavím v Praze, kde ještě odpoledne odpracuju ten předposlední den (protože během něj je hromada práce a těžko to zvládne sám člověk, co to nikdy před tím nedělal). Potom jen přespím a ráno poletím do Philadelphie, odkud se nějak dopravím do Atlantic City. Tuhle cestu jsem si naplánoval sám, protože dostat se z Malty do Atlantic City, to je jako jeden z dvanácti úkolů pro Asterixe. Fakt jsem nechtěl strávit na cestě pětatřicet hodin a třikrát přestupovat.

Atlantic City asi většina z vás zná, je to takové druhé americké Vegas, akorát na východním pobřeží, ve státě New Jersey. Bude se tam hrát premiérový PokerStars Festival, na kterém budu pracovat. Ještě mám teda v plánu hned po příletu dodělat práci na EPT, protože bych se měl do AC dostat někdy odpoledne, zhruba v době, kdy budou Main Event a High Roller na Maltě finišovat.

Výlet do New Jersey mi trochu zkomplikoval i osobní plány. Tady už se to stává fakt "mental". Protože 7. listopadu poletím přes oceán zpátky do Prahy, přistanu osmého odpoledne. No a hned devátého ráno si dám tu samou cestu znovu, letíme totiž s tátou na Floridu. Je to trochu hloupé, ani si netroufám odhadovat, co se mnou udělají ty skoky časovými pásmy, ale prostě to jinak zařídit nešlo. Táta nikdy sám neletěl, natož do USA, takže ho prostě vyzvednu v Praze Navíc je dost pravděpodobné, že po příletu z Floridy poletím hned další den ráno do Osla na Norwegian Poker Championships. V Praze bych teda v listopadu strávil přesně nula dní, pokud nepočítám dva pit stopy v podobě přespání, výměny prádla a kufrů.

Jak by řekli Čtvrtníček s Lábusem: "To bude ještě prdel, vole."

Zrovna jsem si přečetl Nethosův poslední příspěvek. Já jsem na Maltě bydlel taky v hotelu Cavalieri. Musím říct, že to byl nejslabší hotel, ve kterém jsem kdy jako pracovník PS bydlel, pokud teda nepočítám ubytovny na Rozvadově, ale to je samozřejmě něco jinýho. Ono to teda zní dost kriticky, protože já stejně žádnej luxusní hotel během EPT nepotřebuju, když v něm akorát přespím těch pár hodin za den. Tudíž mi stačí postel, sprcha a aby to nebylo daleko do kasína. Ale je fakt, že na čtyřhvězdu bylo to Cavalieri dost pochybný. Na druhou stranu musím uznat, že hotel nabízel super výhled na Spinola Bay.

Já jsem z Malty letěl už dneska brzo ráno (resp. už včera, prostě v pátek). Můj let z Malty ale nabral menší zpoždění, a tak jsem v Amsterdamu měl jen asi třicet minut na přestup. Ten jsem sice v pohodě stihl, ale Schiphol je dost velké letiště, takže půlhodina na přeložení kufrů je dost šibeniční. Tušil jsem, že mi zavazadlo do Prahy možná nepřiletí, a to se potvrdilo. Nejde o žádnou úplnou tragédii, většinu obsahu stejně tvořilo špinavé oblečení a nic nezbytně nutného jsem tam ze zištných důvodů nenechával a raději si to přibalil do carry-on batohu. Kufrů mám doma dost, takže ani v tomhle to není žádná komplikace.

Bylo dost zvláštní opouštět EPT ještě před koncem. Ve čtvrtek jsem ještě potřeboval sepsat tiskovou zprávu z prvního dne High Rolleru, který končil v jednu ráno, takže jsem to dodělal tak ve dvě ráno, pak se na tři hodiny natáhl a mířil na letiště. Podobně to probíhalo i dneska v Praze, kdy jsem hned po příjezdu domů usedl k počítači a pracoval na finálových profilech hlavního turnaje EPT a mnoha dalších záležitostech. Skončil jsem až někdy kolem druhé ráno, když jsem dopsal tiskovou zprávu z konce 2. dne High Rolleru. Už o půl šesté potřebuju být zase na letišti, čeká mě trasa Praha-Londýn-Philadelphia-Atlantic City. Ale zatím se mi ani nechtělo jít lehnout, navíc většinou nemám problém spát v letadle. Takže řeším různé polopracovní záležitosti, u toho mám puštěné NHL (ačkoli jsem se na obrazovku ještě ani jednou pořádně nepodíval) a taky jsem teda chtěl napsat příspěvek do blogu, abyste si nemysleli, že zanikl

Atlantic City je zvláštní místo, nejspíš vůbec to nejdivnější, které jsem měl možnost navštívit. Všeobecně je AC považováno za takové Las Vegas východního pobřeží Spojených států amerických. Oproti Vegas má Atlantic City výhodu v tom, že leží přímo při pobřeží Atlantského oceánu. Vedra jako v Mohavské poušti tu tedy nehrozí. Písečná pláž, kterou lemuje Boardwalk, nejznámější promenáda ve městě, dodává příjemnou atmosféru místu, které je především střediskem hazardního průmyslu. Nebo alespoň bývalo.

Zatímco denní i noční život v Las Vegas tepe jako srdce udýchaného běžce, Atlantic City připomíná spíše spícího člověka. Jakoby odsud všichni odešli. Celou dobu na mě toto místo působilo dojmem, že na něj sedá prach, že je opuštěné. Zašlá sláva města, které bylo v mnoha amerických filmech či seriálech zmiňováno jako středisko zábavy, je dechberoucí. Je to jako přijít na stadion dvě hodiny po tom, co skončilo finále Ligy mitrů. Víte, že se tam něco dělo, ale vnímáte už jen šum prázdných sedaček. Atlantic City už má svá nejlepší léta za sebou. A nedá se předpokládat, že by se něco mělo změnit. Můj osobní odhad je, že do dvaceti let prakticky zmizí z mapy. Vždyť před několika týdny zavřel krám i slavný Taj Mahal, patrně nejznámější kasíno ve městě, často skloňované právě na filmovém plátně. Přilehlé kasinové komplexy z Boardwalku postupně odpadají, příjmy klesají. Je jasné, že můj dojem z tohoto místa ještě amplifikuje fakt, že jsme tu byli zrovna v tuto roční dobu. Atlantic City bude samozřejmě lákat návštěvníky v létě, nikoliv na podzim. Ale přesto se nedá popřít, že to tu zkrátka pozvolna uvadá. Ale když už jsem mluvil o tom počasí, tak to tu bylo celou dobu naprosto parádní. Každý den pražilo slunce, což je v listopadu celkem raritní záležitost.

Jeden z kolegů na Maltě prohlásil: "Kdo nebyl v životě aspoň jednou v Las Vegas a Atlantic City, jakoby v pokeru nepracoval." Tak jsem rád, že jsem to stihl, než pro Atlantic City zbyde místo už jenom v kronikách. Byla to rozhodně zajímavá zkušenost. PokerStars se po pěti letech vrátili s živým turnajem na americkou půdu. Hráčská účast byla výrazně slabá, nicméně tady víc než kde jinde firmě nešlo o výdělek. Byla to spíš marketingová akce s cílem podpořit místní odnož online herny. Přesto si nikdo nemusí nic nalhávat, až takhle nízký zájem o festival byl přeci jen velmi překvapivý. Z mé strany můžu jen těžko pátrat po příčinách, nevím, jak moc byl v New Jersey a přilehlých státech tento event promován a propagován.

Dějiště ovšem bylo připraveno naprosto parádně. Proto se domnívám, že by to příště nemuselo být s účastí tak špatné. Lidé skrze média uvidí, co tu na ně čeká, jak to tu vlastně probíhá. A musím potvrdit, že v tomto ohledu byl event přichystán opravdu skvěle. Turnajový sál vypadal vskutku náramně, vzhledově patřil k nejlepším, které jsem kdy viděl. Zázemí bylo se vším všudy na té nejvyšší úrovni. Samotná novinářská místnost byla připravena královsky. Doslova jsme tu hodovali, catering obsahující všechno od ovoce přes pečivo, muffiny, až po Red Bull. Nejdůležitější součástí press roomu byla obrovská televize. Díky ní jsem musel opravdu jen složitě hledat důvod, proč bych měl novinářský pokoj opouštět. Konec října a začátek listopadu je navíc tím nejpříhodnějším měsícem z hlediska sportů. Začíná NHL a NBA, v plném běhu je NFL, do toho Vojta v November Nine a přidejte ještě strhující baseballovou Světovou sérii. Prakticky každý den jsme mohli sledovat sportovní události nejvyšší priority. To vše ve společnosti amerických kolegů, tudíž 90% veškerých debat obsáhly americké sporty a jejich fantasy ligy. Byl jsem mezi svými.

Do toho tu byla speciální místnost, v níž byly během festivalu instalovány nejrůznější dovednostní hry. Šipky, stolní tenis, pinball, minigolf a další. Vůbec nejpopulárnější byl sektor Basketball Hoops. Zhruba ze dvou metrů střílíte na koš po dobu jedné minuty, cílem je nastřílet nejvíc bodů. Vzhledem k tomu, že jsme tu nikdo neměli zrovna přehršel práce, docela nám ty zábavní hry přišly vhod.

Předposlední den jsme dokonce railovali kamaráda, redaktora PokerNews Mo Nuwwaraha, který si došel pro trofej v 8-Game Eventu. Většina z nás u něj měla štiku, tak jsme to pak večer zapili. Celkově to byl příjemný výlet, i když jsem spíš zvyklý na jiný pracovní zápřah, takže se to tu občas trochu vleklo. Z nudy nás ale vždycky vysvobodil nějaký sportovní zápas v televizi. Za pár hodin letím domů z Philadelphie (home of the No Rings Beagles), ale v Praze v podstatě jen vysypu špinavé oblečení a otočím se na patě.

Přiznávám, že už jsem se hodně těšil domů. Po více než pěti týdnech na cestách už není, jak se říká v NFL, "much gas left in the tank". Když jsem letěl z Filadelfie domů, dávali večer na letišti v televizi finální předvolební proslov Hillary Clinton, která jej pronesla právě ve Philly. Přiletěl jsem osmého večer domů a hned brzo ráno jsme s tátou letěli zase do zámoří. Už ráno jsme sledovali Trumpovo vedení, a když jsme ve Frankfurtu čekali na přestup, už bylo o nadcházejícím POTUS rozhodnuto.

Přelet tam a zpět přes Atlantik během méně než 24 hodin jsem zvládl velmi dobře, a když jsme s tátou dosedli na letišti v Miami, žádná únava mě nezmáhala. Přišlo to vhod, čekaly nás dva týdny dovolené, během níž jsme se rozhodně nechtěli jen tak poflakovat. První překvapení bylo velmi příjemné. Po naprosto odstrašující lednové zkušenosti s Miami International Airport nezůstala ani památka. Naopak, celý proces na imigračním tentokrát proběhl v čase málem atakujícím světový rekord, vlastní personal best jsem určitě vylepšil určitě o více než půl hodiny. Byl to vskutku šok (v pozitivním slova smyslu). A protože jsem minule na organizaci na miamském letišti pořádně, leč oprávněně, plival, tak se mi zdálo fér nezapomenout okomentovat i průběh další, diametrálně odlišné návštěvy.

IMG_20161115_143942_HDR.jpg (2.17 MiB) Zobrazeno 536 krát

Vyzvednutí předem objednaného auta proběhlo rovněž hladce. Byla to moje první zkušenost s pronajímáním auta, a tak nás s tátou po příchodu na parkoviště zaskočila místní pracovnice, která nám ukázala na patřičnou řadu a řekla, ať si z nich některé vybereme - samozřejmě to všechno byly vozy v limitech předem sjednané velikostní kategorie. Ještě jsem se raději ujišťoval, zda jsem ji dobře pochopil, protože jsem opravdu nevěděl, že to je až takhle benevolentní.

Smlouva se typicky uzavírá na přesný model auta s dodatkovou klauzulí, že pronajímatel vám může dát jiné auto podobných parametrů, ale myslel jsem, že nám přidělí konkrétní vůz. Sami jsme z těch asi deseti vedle sebe zaparkovaných vozidel zvolili konzervativní Hyundai Elantra. Ne, že bychom to nějak dlouze promýšleli, byl to téměř náhodný výběr. Černého Petra jsme si nevytáhli, za celou dobu pobytu jsme s vozidlem neměli jediný nejmenší problém.

První, co nelze cestou z letiště směrem do centra Miami přehlédnout, je spektakulární Marlins Park. Baseballový stadion tamního týmu MLB uchvacuje obrovskou konstrukcí, které dominuje zatahovací střecha v podobě jakési betonové kopule. Marlins Park jsme ale pokaždé obdivovali pouze z dálnice, baseballová sezona už skončila. Ubytování jsem zařizoval standardně přes Booking, vybral jsem Homewood Suites by Hilton Miami Downtown/Brickell. Brickell je čtvrť přilehlá k centru Miami. S tímto hotelem jsme byli naprosto spokojeni. Jednak byl strategicky na velmi dobrém místě, druhak samotný pokoj vypadal pěkně. Nabízel dokonce kuchyňskou linku, myčku a obrovskou lednici s mrazákem - ideální pro někoho, kdo by si chtěl sám vařit. To sice nebyl náš případ, ale stejně jsme to ocenili. Kromě toho hotel kromě solidní snídaně nabízí každý týden od pondělí do čtvrtka takzvané Evening Socials, což je komplimentární večeře. Sice jsme to využili jen hned první den, protože jinak jsme byli spíš pryč, ale rozhodně je to pro hosty užitečná laskavost.

Po ubytování jsme první večer pouze probádali pěší výpravou po okolí. Došli až k pobřeží, po němž jsme pokračovali severně až k Miami River, která dělí Brickell od Downtownu. Nikam moc daleko se nám jít nechtělo, tak jsme řeku nepřekračovali a zůstali v hranicích Brickellu. Se zastávkou v supermarketu jsme dokončili okruh a pak šli spát.

IMG_20161115_154129_HDR.jpg (1.18 MiB) Zobrazeno 536 krát

Jako první pouť pro první celý den v USA jsme vybrali zřejmě to vůbec nejproslulejší, a sice Miami Beach. Technicky je to samostatné město na stejnojmenném ostrově, který je s Miami spojen řadou mostů. I když jsme měli pronajaté auto, usoudili jsme, že nemá cenu používat ho na výpravy po městě. Kombinace dopravní zápcy a hledání parkování nás odradila. Většinou, když někam jedu, předem si nastuduju plán veřejné dopravy. Přiznávám, že před cestou do Miami sem se vůbec na nic nepodíval. Vzhledem k předchozí cestovní sérii jsem neměl moc času předem něco studovat a plánovat. Díky tomu jsme si až přímo na místě vychutnali velmi příjemné plus, které nabízí centrum Miami. V něm se dá dopravovat elektronicky řízenou nadzemkou zvanou Metromover, která je kompletně zdarma. Funguje na bázi tří tras. První z nich se jmenuje Circle a jezdí dokola v Downtownu. Další je Brickell loop, který začíná na jihu, dorazí na centrální okruh, který objede a vrátí se zase na jih, právě proto se jednotlivé trasy nazývají loop - začínají a končí ve stejné stanici. Severní obdobou Brickell loop je Omni loop. Mezi jednotlivými linkami se dá přestupovat právě na středovém okruhu, kde trasy sdílejí zastávky. Dalším bonusem je, že ve všech vlacích je volně přístupná wifi.

IMG_20161110_100541_HDR.jpg (1.77 MiB) Zobrazeno 503 krát

Miami Beach je proslulé svými plážemi

Zastávku Brickell jsme měli ani ne pět minut pěšky, takže po centru jsme se mohli pohybovat dost elegantně. Na internetu jsem dohledal linky autobusů vedoucí na Miami Beach, takže podle toho jsme Metromoverem dojeli někam na 1st Street. Pak už jsme jen počkali na autobus linky C. V autobusu se platí fixní částka za jednu jízdu, bez ohledu na to, zda jedete jednu stanici nebo třeba celou trať. Pokud se dobře pamatuju, stála single fare $2.25. Cesta na Miami Beach byla úmorná, v centru byla zácpa, ale zato jsme se mohli kochat pohledem na basketbalovou American Airlines Arenu a naproti stojící Freedom Tower. Ale o tom ještě někdy bude řeč. Na mostě přes oceán - silnici pojmenované MacArthur Causeway - byla nějaká nehoda, takže jsme se do cíle doplazili v podstatě krokem. Pak už jsme však mohli kráčet po světově proslulých plážích Miami Beach a South Beach. Při teplotě mezi 25 a 30 stupni Celsia se dá lehce dovtípit, že právě toto místo je středobodem Floridy. Kromě plavců a lidí na pláži to tu žilo i na přilehlých chodnících, kde se proháněli běžci, bruslaři, cyklisté, skateboardisti, longboardisti...

IMG_20161110_113541.jpg (1.52 MiB) Zobrazeno 503 krát

Ocean Drive je hlavní žílou Miami Beach

Pláže Miami Beach lemuje zřejmě nejznámější floridská ulice Ocean Drive, která je vyhlášená svými hotely, restauracemi, bary, zkrátka je to centrum plážové zábavy - ve dne v noci. Když jsme to tam ještě před polednem procházeli, lidé už zvesela nasávali koktejly. Budovy na Ocean Drive jsou postaveny ve stylu Art Deco, což této zábavní tepně dodává patřičný šmrnc. Dvě hodiny jsme se tam procházeli, potom nasedli na autobus a dojeli k Adrienne Arsht Center (centrum múzických umění), kde jsme nasedli na Metromover a pokračovali na hotel.

IMG_20161112_150651_HDR.jpg (1.94 MiB) Zobrazeno 503 krát

Seminole Hard Rock Casino je nejznámějším pokerovým centrem Floridy

Večer nás čekal první hokejový zápas. BB&T Center, domácí aréna Flordy Panthers, leží ve městě Sunrise. A k hale to z centra Miami není dvakrát blízko. Celá metropolitní oblast je totiž nabalena do obřích rozměrů, v měřítku českých měst dost nepředstavitelných. Na Miami severním směrem navazuje Hollywood, dále Fort Lauderdale a až poté Sunrise. Celá oblast pak pokračuje dalšími městy ještě mnohem dál na sever. Konkrétní cesta z našeho hotelu ke stadionu činila plných 70 kilometrů, takže zhruba jako kdybychom jeli na zápas z Prahy do Mladé Boleslavi. Po cestě jsme míjeli Hard Rock Stadium (kde mají domov Miami Dolphins a Miami Hurricanes) a o kousek dál v Hollywoodu také známé Seminole Hard Rock Casino. Překvapilo mě, že kasíno leží u dálnice, myslel jsem, že bude spíš někde u moře.

IMG_20161110_175059.jpg (1.28 MiB) Zobrazeno 503 krát

BB&T Center, domácí arény Floridy Panthers

Prakticky v sousedství BB&T Center se nachází velký outletový komplex Sawgrass Mills, a tak jsme vyrazili s patřičným předstihem, abychom ještě zvládli nějaké první nákupy. Už v Praze na letišti nás dobře odhadla slečna na check-inu, která se při registrování našich prázdných kufrů s úsměvem hlásila, že jsme dobře přiraveni na nákupy. Nakupovali jsme, ustavičně, tím už ani nemá cenu zdržovat. Zlatým hřebem ale měl být hokejový zážitek - konec konců, hlavně proto jsme sem letěli.

Táta mě odmala vedl ke sportu a pro nás to vždycky bude nejdůležitější volnočasová aktivita. Jsem rád, že jsme mohli vidět Jaromíra Jágra v zápase National Hockey League. Pokud bychom Jardu v NHL zmeškali, určitě bych si to dřív nebo později vyčítal. Podle mě už nezažijeme dobu, v níž by se některý český sportovec vyrovnal Jágrovu fenoménu. A letošní sezona je možná jeho poslední v nejlepší hokejové lize světa. Už při vstupu do haly mi do očí málem vyhrkly slzy, fakt jsem se na to těšil. Vybrali jsme vstup vedoucí rovnou do fanshopu, v němž jsme přímočaře zamířili ke stojanům s dresy s číslem 68. Povinnost. Ani já, ani táta se moc často nefotíme, ale při takhle mimořádné události jsem poprosil jednu z kolemjdoucích fanynek, ať nás na památku zvěční.

IMG_20161110_182934.jpg (1.23 MiB) Zobrazeno 503 krát

S tátou na hokeji

Předem jsem na portálu Ticketmaster koupil lístky do sektorů center ice, prostě když už, tak už. Právě u našeho vchodu jsme na chodbě obdivovali klubovou síň slávy, do které patří i Radek Dvořák a Róbert Švehla. Když jsme ještě před zápasem jedli venku na terase večeři, najednou mi někdo zaklepal na rameno. Otočil jsem se a v návalu údivu jsem zůstal v podstatě paralyzován, bez možnosti vydat hlásku. Stála tam slovenská dealerka EPT Ela, která se smála. Protože jsem tupě zíral, ještě se ujišťovala, jestli si jí pamatuju. Samozřejmě, že jo, ale ten šok, že zrovna tady potkám dealery z EPT, mě zprostil všech slov. Po chvilce už jsem byl schopen normálně komunikovat, objevil se i Elin přítel Maťo, rovněž dealer. Zastavili se na Floridě na pár dní před pracovní cestou do Punta Cana. No prostě úžasná náhoda.

IMG_20161110_183812_HDR.jpg (1.74 MiB) Zobrazeno 503 krát

Dres Radka Dvořáka v klubové síni slávy

Pak už jsme s tátou zamířili do ochozů, které nakonec zůstaly zhruba z poloviny prázdné (přišlo 11 703 diváků). Panthers mají jednu z nejslabších návštěvností v NHL, zkrátka na Floridě je spousta všemožné zábavy, a tak hokej v miamské oblasti nehraje zrovna prim. Zápas proti San Jose Sharks vycházel zrovna na Veteran's Day, tedy oslavu všech bývalých i současných členů armády. Kdo byl někdy v USA, ví, jak moc si celá země veteránů váží. Před úvodním buly se ze stropu na led slanili příslušníci Navy Seals. Během utkání pak celý stadion vzdával poctu příslušníkům vojenských složek, kteří se dostavili přímo do arény. Standing Ovation. Přeskočím politickou stránku věci a zaměřím se čistě na americkou úctu k lidem, co slouží vlasti. Ten národní respekt je obdivuhodný.

A potom to vypuklo. Stačí přijet do BB&T Center na jediný zápas, abyste pochopili, proč je Jágr jedinečný sportovec, který v naší zemi nemá obdoby. Na stadionu velmi frekventovaně uslyšíte češtinu, v hledišti není těžké najít české dresy nebo vlajku. Češi prostě letí přes oceán, jen aby ho viděli hrát - v klubových barvách. Naše země měla a má mnoho skvělých sprotovců, často patřících ke světové špičce, ale Jardův fenomén je unikátní a s ničím nesrovnatelný.

IMG_20161110_191328_HDR.jpg (1.98 MiB) Zobrazeno 503 krát

Pohled z našich sedadel pro zápas Sharks @ Panthers

Navíc mohlo být brzy hej, hned na začátku připravil Jágr vyloženou šanci jednomu ze spoluhráčů, ten ji však neproměnil. Florida přesto začala velmi dobře a brzy vedla 2:0, dvakrát se trefil obránce Demers a Jarda si u druhé branky připsal asistenci, takže já jsem byl spokojenej. Panteři byli lepším týmem, ale začali dělat dost zbytečné chyby a Sharks je postupně trestali. Ve druhé třetině už to bylo 2:2, ve třetí šlo San Jose dokonce do vedení a Floridě pak nevyšla ani hra bez brankáře, při níž Couture pojistil vedení hostů gólem do prázdné brány.

Florida sice prohrála, přesto to byl super zážitek. S tátou se nám po zápase ještě dost zalíbila místní organizace dopravy ze stadionu, která nahání auta jedním směrem na dálnici, tak, aby byla doprava plynulá a nikde nestály kolony. Je to vcelku jednoduše uděláno, ale třeba z fotbalových návštěv mi nepřijde, že by to jinde probíhalo až takhle pohodově. Cestou na hotel už jsem se začínal těšit na další domácí zápas Floridy, který se měl odehrát o dva dny později.