AKTUALITY
Vědět, kdy přestat
Foto: PokerStars
Blog Aleca Torelliho - vědět, kdy přestat
Alec Torelli je profesionálním hráčem pokeru, který svůj první úspěch na živém turnaji zaznamenal v roce 2006. Od té doby již dokázal vyhrát 3 turnaje, do peněz se dostal v 19 případech (z toho ve čtyřech turnajích série WSOP), umístil se na 11 finálových stolech a vydělal skoro 1 500 000$. Kromě živých turnajů hraje Alec velmi úspěšně rovněž online turnaje a high stakes cash game.
Alec se narodil v roce 1987 v Kalifornii a s pokerem se seznámil již na střední škole, kde hrál s kamarády přátelskou cash game s buy-inem 5$. V šestnácti letech si poslal své první peníze na online hernu a vyhrál 2 000$ v turnaji s buy-inem 30$ a již se nikdy neohlédl zpět.
Příběh z vlastní zkušenosti: Nekonečná session
Bylo nedělní odpoledne a já konečně přestal hrát. Před osmašedesáti hodinami – to jsem si sedal ke stolu – se mi ani nesnilo o tom, že bych někdy mohl vyhrát během jedné session více než tisíc dolarů. Taky bych byl nikdy nevěřil, že je možné být tak neskutečně vyčerpaný a unavený. Prostě už jsem nemohl dál hrát a musel jsem skončit. Zvedl jsem se od stolu, a když jsem odcházel, ještě jsem se ohlédl – hra stále pokračovala.
Snažil jsem se o nemožné – porazit hru, kterou porazit prostě nejde. Alespoň jsem se toho dne něco naučil. V pokeru můžete vyhrát peníze, ale nikdy ho nemůžete porazit. Pokud od stolu odejdete s více penězi, než se kterými jste k němu usedali, vyhráli jste. Ale porazit hru jako takovou je trochu něco jiného, tak nějak to implikuje, že budete schopni vydržet déle a více, než hra samotná.
Poker se od počítačových her liší především v tom, že nemá žádný konec. Nečeká vás žádné rozuzlení, poker pokračuje stále dál a dál beze změny. Když jsem se na druhý den ráno vrátil, seděli u stolu jiní hráči – ale poker byl stále stejný.
Problém: vědět, kdy přestat
Kdy nejčastěji končíte s hraním? Je to tehdy, když hodně prohráváte nebo vyhráváte? Když se stůl rozpadne nebo když odejdou ryby? Anebo nikdy? Záleží na okolnostech, ale odpověď může být kterákoliv z výše uvedených. Autor vynikající knihy „The Element of Poker“ Tommy Angelo to říká moc pěkně: „Odejít od stolu není vůbec těžké. Těžké je se od něj zvednout a vstát.“
Důvod: Zbožňujeme hrát a riskovat – kromě toho nesnášíme, když prohráváme.
Skoro pokaždé, když se rozhodnu skončit, chce se mi stále ještě hrát. Přiznejme si to – prostě rádi hrajeme a riskujeme. A proto je tak těžké se zvednout a skončit, protože tím s hraním musíme skončit. Což je obzvláště těžké, pokud zrovna ještě ke všemu prohráváme, neboť si tím musíme připustit, že jsme přišli o peníze a co je ještě horší – musíme přiznat porážku. Zraněné ego se pak snaží najít jakýkoliv způsob, jak si ušetřit bolest, a to i kdyby nás to mělo stát ve výsledku ještě daleko více peněz.
Možnosti:
1) Když vyhráváme. Často končívám ve chvíli, kdy vyhrávám. Někdy dokonce končím právě proto, že jsem už hodně v plusu. Pokud mám u stolu více peněz, než jsem ochoten riskovat, seberu se a jdu. Pokud by mě nenadálá nepříjemná prohra měla zkazit náladu a dokonce třeba i způsobit, že bych druhý den nehrál dobře, raději řeknu dobru noc. V jednom ze svých dalších článků hovořím o protějšku stoplossu, tzv. „win capu“. Tedy o částce, kterou když vyhraju, tak skončím.
2) Když prohráváme. Toto je pravděpodobně pro většinu z nás nejobtížnější. Potřeba to nějak odvázat nás může u stolu udržet hodiny a hodiny, někdy i dny. Zejména, sedí-li u stolu s námi horší hráči. Bohužel je to také ten okamžik, kdy si obvykle vykopeme největší jámu, do které následně spadneme.
Měli bychom mít neustále nastavený stoploss tak, aby odpovídal sumě toho, co si můžeme dovolit prohrát, aniž bychom se nějak strachovali o peníze jako takové. Jakmile tuto hranici překročíme, dostáváme se na tenký led. Představme si, že v určitém okamžiku prohráváme tři buy-iny. V NL 10$/20$ s buy-inem 5 000$ je to 15 000$.
2.1) Stoploss. Na řadu přichází scénář, ve kterém končíme s hraním jen proto, že prohráváme. Měli bychom mu věnovat větší pozornost, než když končíme, protože jsme v plusu. Poté co překročíme určitou neviditelnou hranici bolesti z prohry, začne být nesmírně obtížné rozpoznat, zda ještě vůbec hrajeme dobře a máme smůlu, nebo zda už prostě nehrajeme náhodou špatně. Konkrétně budeme mít velké problémy zůstat disciplinovaní natolik, abychom hráli dobře v menších potech. A ono se to nezdá, tyto poty se velmi rychle nasčítají.
Ale to je jen začátek. Mně se třeba osobně stává, když jsem hodně v mínusu, že přejdu na autopilota a moje hra se stane velmi čitelnou. Řeknu si: „Fajn, je čas začít hrát tight a snažit se neprohrát ještě více.“ Neznamená to, že bych třeba nezbytně nutně hrál ve velkých handách špatně, ale přestávám využívat výhodných příležitostí pro ukradení potu a místo toho, abych hrál agresivně, začnu hrát pasivně – protože se bojím. Naše winrate přitom není tvořena jen tím, co vyhrajeme na špatných hráčích, ale také tím, jak dokážeme využívat naší převahu proti ostatním regularům. Čím vyšší limity hrajeme, tím menší je obvykle tato převaha a často pak stačí jen malé odchýlení od A hry a místo vyhrávajícího hráče budeme rázem ztrátoví.
2.2) Budeme toho mít dost. Moje hypotéza je jednoduchá – pokud prohráváme, hrajeme hůře. Horší hra nás stojí peníze. Tím pádem bychom měli ve chvíli, kdy prohráváme uplatnit striktní a přísnou disciplínu.
Dalším důvodem proč skončit, když prohráváme, je to, že pro nás mohou mít peníze takovou hodnotu, že se budeme za každou cenu snažit skončit na svých. Malé poty ztratí na důležitosti a malé drobné chyby v nich (jako zda c-betovat nebo ne) se nasčítají a ve výsledku budou stát spoustu peněz. Ve velkých potech se naopak budeme pouštět do hry a gamblovat i v marginálních situacích. Jakmile se někdy přistihnete, že o hře přemýšlíte takto, je načase sbalit zbylé žetony, sebrat se a odejít. Podívejme se na možné výsledky, pokud zůstaneme hrát:
2.2 Výsledek 1: Riskoval jsem ve špatném spotu, ale měl jsem štěstí a vytočil to. Už nejsem v mínusu 15 000$, ale jen 10 000$. Jsem o něco spokojenější, ale stále nemám dobrý den. Je velmi nepravděpodobné, že bych najednou zase začal hrát A hru (ta když jednou odejde, tak se jen málokdy vrátí) ačkoliv mě výhra trochu uklidní a místo C hry začnu nyní hrát svou B hru.
Jestli se mi podaří dostat nakonec do plusu nebo ne není podstatné. Na svou pokerovou kariéru bychom měli nahlížet jako na jednu jedinou dlouhou session a každé rozhodnutí skončit hodnotit samostatně.
2.2 Výsledek 2: Riskoval jsem ve špatném spotu a prohrál. Najednou jsme mínus 20 000$ a kompletně vykolejení. Pokud si dokoupíme další žetony, nebude to dobré. Víme, že bychom měli okamžitě skončit, ale to se nám nejspíše povede jen tehdy, pokud máme sebekontrolu a disciplínu na opravdu vysoké úrovni. Což v konkrétní situaci máme opravdu málokdy. Jsme dole 20 000$ a řekněte mi, jak se nyní soustředit na to, zda se nám vyplatí dorovnat preflop raise 60$ nebo ne? Následujících dvacet minut budeme vyhazovat z okna další žetony, než se nám podaří se trochu uklidnit. Najednou jsem v mínusu 21 700$ - což je dalších skoro 100 big blindů! A věřte mi, že to skutečně není nic těžkého. A teď si vezměte, že jste právě v několika orbitech vyhodili do koše celý výdělek za normální dobrý den, což může být obvykle okolo 80 big blindů. Hodně brutální.
Podívejme se trochu na čísla. Řekněme, že profesionální hráč pokeru odehraje za rok 250 session. Tři buy-iny prohraje jen velmi málokdy, řekněme ve 30 session. Navíc v těchto session přijde zbytečně o dalších 1 000$ (50 big blindů), o které by nepřišel, kdyby včas skončil. Podtrženo sečteno je to na konci roku 30 000$, což je třeba nájem za luxusní apartmán v Las Vegas na celý rok.
Pamatujte si, že nepohrávat je to samé co vyhrávat.
Zdroj: blog Aleca Torelliho (www.alectorelli.com)
Hrajte zodpovědně a pro zábavu! Zákaz účasti osob mladších 18 let na hazardní hře. Ministerstvo financí varuje: Účastí na hazardní hře může vzniknout závislost! Využití bonusů je podmíněno registrací u provozovatele - více zde.