Za nedostatkem produktivity stojí prokrastinace

Foto: Pixabay.com

Jelikož se prokrastinací poměrně dost zabývám, nabyl jsem (možná trochu zkresleného) dojmu, že toto téma hýbe současným světem. Dle některých výzkumů dnes až 90 % mladých lidí (zejména vysokoškoláků) často prokrastinuje, takže nebude od věci se na toto téma blíže podívat. Patříte-li mezi ty, u nichž je neustálé odkládání úkolů příčinou mizerné produktivity a zdrojem neustálé frustrace, a chcete znát příčiny, pak čtěte dál.

Co můžu udělat teď, nechám na zítra... nebo na pozítří

Pokud o tomto termínu slyšíte poprvé, je třeba jej nejprve přeložit do srozumitelné řeči. Nejčastěji se prokrastinace definuje jako (chorobné) odkládání toho, co bychom měli (a chtěli) udělat. Typický prokrastinátor úkoly a povinnosti nahrazuje děláním nepodstatných věcí nebo ukázkovým nicneděláním. Od klasického lenocha se však liší v tom, že často přesně ví, co by měl dělat, ale není schopen se k tomu dokopat. U výše zmíněných studentů mnohdy dochází k tomu, že v době zkouškového mívají nejlépe uklizené pokoje v celém roce. Převedeno do pokerového světa, místo rozebírání hand history a poctivého grindu se často ocitnete ve stavu, kdy celý den sledujete seriály, trávíte čas na sociálních sítích nebo na Skypu.

Možná se poznáte v jednom z hojně užívaných výroků prokrastinátorů:

„Udělám to zítra.“

„Udělám to zítra, až…“

„Nejdřív si musím vyčistit hlavu. Pak se do toho pustím.“

„Hned jak to dokoukám, půjdu na to.“

Chybí-li smysl, nastupuje prokrastinace

Co za prokrastinací stojí? Příčin může být hned několik. Podle některých názorů (včetně mého) je jednou z největších příčin nedostatek smyslu v tom, co děláme. Nebo v tomto případě spíše máme/chceme dělat a neděláme. Pokud nevíme, proč něco děláme, respektive nevidíme v tom žádný smysl, je poměrně logické, že se nám do toho nebude chtít.

To je přesně ten důvod, proč většina předsevzetí selže dřív, než se do nich vůbec pustíme. Lidé si totiž často před sebe kladou výzvy typu „musím shodit tolik a tolik kilo“ nebo „musím přestat dělat to a to“, aniž by jejich předsevzetí reflektovala, na čem jim skutečně záleží. Často jsme tak svědky toho, jak hráči, kteří si určí náhodný cíl typu „chci tenhle měsíc odehrát x tisíc hand“, na něj po několika dnech rezignují. Nedokáží totiž konkrétně odpovědět na otázku proč.

Samozřejmě, stejně jako u většiny ostatních problémů, i zde do hry vstupuje více faktorů (v tomto případě například přestřelení svých reálných schopností), z mého pohledu je však smysl ostatním nadřazený. Abych tento odstavec stručně shrnul: bez vize není smysl, bez smyslu není motivace a bez motivace, jak jistě sami víte, je velmi obtížné něčeho dosáhnout.

Když nevím, co dřív, raději nedělám nic

Další příčinou je podle všeho čím dál větší výběr variant, z kterých máme možnost vybírat. Přestože panuje obecně rozšířený názor, že s větším množstvím voleb přichází větší svoboda a se svobodou více spokojenosti, opak je často pravdou. Velké množství voleb mnohdy vede k tomu, co Petr Ludwig ve své knize Konec prokrastinace nazývá „rozhodovací paralýzou“. Představte si sami sebe, kdy vstanete a rozhodujete se, co dnes uděláte. Měli byste hned zapnout session nebo si nejprve dát sprchu a snídani? Nebo bude lepší rozebrat si nejprve hand history a až pak se vrhnout na hraní? Každý den uděláme nespočet podobných mini-rozhodnutí, které nám ubírají energii a vyčerpávají sebekontrolu nebo chcete-li vůli. Následkem toho pak bývá složité přinutit se k náročnější činnosti, kterou hraní pokeru bezesporu je.

Mimoto se také stává, že pokud vybereme jednu možnost z mnoha, zpětně s ní nejsme spokojeni a ptáme se: „Neměl jsem začít raději místo zapnutí session nejprve zanalyzovat pár hand?“ Tématem voleb se zabývá Barry Schwartz a poutavě o něm hovoří například zde.

Mozek sám o sobě neumí přiřadit jednotlivé možnosti prioritu, a tak upřednostňuje každou z nich. Tak vzniká výše zmíněná paralýza, kdy v momentě, kdy máme na výběr z více (zejména složitých) možností (viz výše zmíněné dilema session vs. rozbor hand), často zvolíme další, naprosto nepodstatnou – např. jít do lednice/pustit si poslední díl Hry o trůny. Nebo neděláme vůbec nic – zůstáváme paralyzováni.

Příliš složitý a časově náročný úkol vzbuzuje averzi

S rozhodovací paralýzou poměrně úzce souvisí i nechuť neboli averze. Ta se dostaví tehdy, pokud se úkol, který leží před námi, zdá příliš složitý, ať už z hlediska fyzické či mentální obtížnosti, nebo časové náročnosti. Následkem je opět odložení úkolu na později, protože z pohledu prokrastinátora na něj v danou chvíli není dostatek času/sil. Problém je v tom, že další den zpravidla víc času ani sil nepřinese, a tak se odkládá a odkládá. Jeden můj kamarád se takto například neustále chystá přečíst si články, které si do záložek uložil někdy před pěti a více lety.

Další z ústředních příčin, proč lidé prokrastinují, je nedostatek sebekontroly/vůle. Bez schopnosti sebekontroly je velmi těžké poslechnout se a vykonat činnost, která se na první pohled jeví jako nepříjemná. Této problematice se však budu podrobněji věnovat v jednom z dalších článků. Pro tuto chvíli snad jen mohu zmínit, že koncept vůle jako vrozené „vlastnosti“ je s největší pravděpodobností mýtus. Vůli, respektive sebekontrolu, lze pomocí řady technik posilovat stejně jako svaly v posilovně.

Prokrastinace brání dosahovat svých snů a cílů nejen v pokeru, ale i v životě. Brání žít smysluplně, produktivně a bez výčitek a frustrací z toho, že jsme „opět nic neudělali“. V dalších příspěvcích rozeberu techniky, které vám pomohou (pokud do toho vložíte i své vlastní úsilí) prokrastinaci výrazně omezit.

Další příspěvky o mindsetu naleznete na blogu: Jan Chvojka - Mindset, produktivita aj. [OST]

Inspirace: Konec prokrastinace – Petr Ludwig, www.sas.calpoly.edu