Tommy Angelo: ukončovací a tiltová reciprocita

Foto: Pixabay.com

V dnešním článku uznávaný kouč a autor knih o pokeru Tommy Angelo představí, jak je z recipročního hlediska důležité vědět, kdy skončit a odejít. Jeho náhled snad pomůže těm, kteří nevědí, kdy přestat hrát, a hrají a hrají nehledě na to, jak špatné jsou podmínky u stolu nebo jejich tělesný či duševní stav. Neschopnost skončit v pravou chvíli bývá živnou půdou pro jeden z největších problémů pokerového hráče – tilt – který v tomto článku Angelo popisuje velmi netradičním způsobem.

Ukončovací reciprocita

„Odejít je jednoduché. Nejtěžší je vstát.“ – já

Když přišlo na to, kdy skončit, vždy jsem měl velmi přísná pravidla. Dokonce, i když jsem s pokerem začínal. Toho času jsem měl dvě hlavní ukončovací pravidla, která jsem nikdy neporušil. Skončil jsem pokaždé, když mi došly peníze a nikdo mi nechtěl půjčit, a pokaždé, když mi všichni půjčit chtěli.

Nakonec jsem s tím vším přestal. Přestaly mi docházet peníze a přestal jsem být tím, kdo končí jako poslední. Dnes mám za to, že schopnost skončit je dovednost sama o sobě s několika větvícími se podmnožinami dovedností určených pro každou představitelnou situaci. Ví se, jak skončit v Limit Hold‘emu, a ví se i, jak skončit v No Limit Hold’emu. Ví se, kdy skončit, když máte večerku, i když ji nemáte. Máme k dispozici informace o tom, kdy skončit, když se daří, ale i když se nedaří. Skončit můžete, když se cítíte dobře, a pokud to zrovna není ten případ, potřebujete vědět, jak končit, když je vám pod psa. Existuje mnoho způsobů, jak končit lépe než vaši soupeři.

Jedním z typických rysů turnajů je to, že v nich nikdo nikdy sám od sebe neskončí. Toto rozhodnutí je učiněno za vás, lépe řečeno, vám. Dobrá zpráva je, že je nemožné špatně ukončovat turnaje. Špatná zpráva je, že ani vaši soupeři to nemůžou podělat, což znamená, že v turnajích ani ten nejlepší ukončovatel žádné reciproční zlato nenajde.

Když se na to podívám z jedné strany, tak jsem udělal desítky tisíc špatných rozhodnutí ohledně toho, kdy skončit. V době, kdy všechno bylo špatně. Kdy jsem byl unavený. A na tiltu. A seděl jsem u špatného stolu. Já ale hrál dál. Mluvím o situacích, kdy by mi porota složená z odborníků na ukončování jednohlasně nařídila: „Jsi těžce zraněný a teče z tebe krev po celém stole. Skonči. Skonči hned!“

Ale já neskončil. Nechal jsem si rozdat další handu; to bychom měli jedno špatné rozhodnutí. Po této handě jsem měl další příležitost skončit, ale ne, já si nechal rozdat další handu — udělal jsem další špatné rozhodnutí. To jsou dvě špatná rozhodnutí ohledně toho, kdy skončit, v průběhu čtyř minut. A to jsem s nekončením právě začal.

Postupem času jsem krvácel čím dál tím míň a trochu se v tom, kdy mám skončit, zlepšoval. Až jsem si jednoho dne uvědomil, že každá cash game session, kterou kdy odehraju, zákonitě musí skončit, a tak bych se měl i nadále zlepšovat v tom, jak správně končit. O několik let později mi došlo, že pokud chci dobře ukončit každou session, pak musím být na úplném konci každé session ve formě, protože to je ten moment, kdy se končí, a pár let na to jsem si uvědomil, že žádný čin není ostrov sám pro sebe, že i sessions všech ostatních jednou dospějí ke konci, a že pravý důvod, proč lze schopností skončit ve správný čas vydělat peníze, je ten, že mí soupeři občas ve správný čas neskončí. Reciprocita.

Tiltová reciprocita

„Chcete-li v pokeru vyhrávat, musíte umět velmi dobře prohrávat.“ – já

Během prvních let mé kariéry pokerového hráče jsem navštěvoval téměř výhradně home games, kde všichni hráli loose a bezhlavě riskovali. Vše, co jsem potřeboval k tomu, abych vyhrával, bylo naučit se hrát tight. Což se mi povedlo. Problém byl v tom, že jsem se také naučil tiltovat.

Tiltování mi šlo skvěle. Uměl jsem tiltovat několika různými způsoby. Znal jsem „steam tilt“, „příliš loose tilt“, „příliš tight tilt“, „příliš agresivní tilt“, „příliš pasivní tilt“, „příliš zhulený tilt“, „hrát příliš dlouho tilt“, „hrát příliš unavený tilt“, „mám na to nárok tilt“, „otrávený tilt“, „tilt nespravedlnosti“, „tilt frustrace“, „lajdácký tilt“, „tilt pomsty“, „tilt z nedostatku peněz“, „tilt z přebytku peněz“, „ostudný tilt“, „roztržitý tilt“, „ustrašený tilt“, „bojácný tilt“, „tilt ze závisti“, „to je ta nejhorší pizza, jakou jsem kdy jedl tilt“, „právě jsem ukázal blaf tilt“ a samozřejmě jsem zvládal i naprostou klasiku mezi tilty – „musím se dostat aspoň na nulu tilt“ anebo „mám jen tolik času na to, abych prohrál tyhle peníze tilt“ známý také jako „tilt absolutní zkázy“.

Tiltoval jsem, a když jsem vzpomínal na všechny své tilty, začal jsem rozeznávat určité cykly a pak cykly uvnitř cyklů. Zanedlouho jsem začal vnímat celou svou pokerovou budoucnost jako neustálé kolísání mezi tiltem a tight hrou. Došel jsem k závěru, že pokud někdy v pokeru přijdu na mizinu, pak to nebude kvůli tomu, že má nejlepší hra nebyla dost dobrá na to, aby mě udržela na hladině. Bude to kvůli tomu, že má nejhorší hra byla dost špatná na to, aby mě poslala ke dnu.

Význačným milníkem mé kariéry byl okamžik, kdy jsem si uvědomil, že i zítra budu pořád tiltovat. Že se neobjeví žádné rychlé řešení a že jakýkoli pokrok, kterého dosáhnu, bude pozvolný. Uvědomil jsem si, že pokud by se mi nějakým způsobem podařilo postupně zvyšovat rozestupy mezi mým tiltováním, a pokud by se mi nějak podařilo docílit toho, aby to nebylo tak hrozné jako minule, potom bych měl šanci chytnout vítr do plachet, a až bych to dokázal, začal bych stoupat až k nebesům. Neustále jsem si opakoval následující zaklínadlo: ne tak často, ne tak moc, ne tak často, ne tak moc… Dnes, o patnáct let a třicet tisíc hodin hraní pokeru později jsem již nad tiltem i sebou samotným získal kontrolu.

Zdroj: tommyangelo.com