Úryvky z knihy Techniky FBI v pokeru I

Myslel jsem si, že signálům při pokeru (angl. poker tells) docela rozumím. Četl jsem přece proslulou knihu Mikea Caro! Jenže pak se mi do rukou dostala knížka Read'em and Reap od agenta FBI Joea Navarra. Přečetl jsem ji jedním dechem a zůstal ohromen. Uvědomil jsem si, že dosud zbožňovaný Mike Caro je vlastně jen začínající čtenář lidí, jenž své poznatky amatérským způsobem shrnul. Když jsem pak dostal úkol knihu přeložit a četl ji kvůli tomu znovu a znovu, stále víc jsem si cenil autorova přístupu.

Joe Navarro totiž... ale víte co? Nechme spoluautora knihy Techniky FBI v pokeru Marvina Karlinse, aby to vysvětlil za mě.

 

(úryvek z předmluvy)

14. října 2005. Pozorovatel se trochu posunul na židli, aby lépe viděl na širokoúhlé televizní obrazovky. Na jedné z nich sledoval přenos z WPT. O několik minut později ještě vytáhl DVD se záznamem dění u finálového stolu světové pokerové série WSOP a třikrát po sobě si přehrál jednu určitou hru. Natáhl se pro pero, naklonil se nad stůl a do poznámkového bloku zaznamenal svá pozorování.

Když vycházel z místnosti, přistoupil k němu spisovatel. “Všiml sis nějakých signálů?” zeptal se.

Pozorovatel souhlasně přikývl. „Všichni sledovaní hráči vysílali neverbální signály využitelné ke stanovení síly jejich kombinace anebo jejich úmyslů sázet.“

Spisovatel užasl. “Ale sledoval jsi profesionály. Domníval jsem se, že s vysíláním signálů mají problém jenom amatéři.”

“Tak to nefunguje,“ trval na svém pozorovatel. “Signály se mi podařilo zaznamenat u všech hráčů významných turnajů, které jsem studoval.”

“U chlapíků jako je třeba... Doyle Brunson?”

“Ano.”

“Phil Ivey?”

“I ten.”

“Phil Hellmuth?”

“Zalistujte o pár stran nazpět a přečtěte si předmluvu téhle knížky,” zašprýmoval pozorovatel.

“Co takhle Chris Ferguson?”

“Chris se četl obtížně,” připustil pozorovatel. “Nakonec jsem ale odhalil významný signál.”

Spisovatel se podrbal pravou rukou na bradě. “To je extrémně užitečná informace. Jsem si jist, že byste ji mohl prodat za spoustu peněz.”

“Mohl bych,” souhlasil pozorovatel. “Ale neudělám to, protože by to nebylo etické.”

Vítejte ve světě Joea Navarra, mladistvého hrdiny, nyní protiteroristického zvláštního agenta FBI ve výslužbě. A také poradce profesionálních hráčů a budoucích profesionálních hráčů pokeru z celého světa.

Tak vidíte. Joe je vynikající učitel, jeden z nejlepších čtenářů lidí na světě (jeho profil čtěte zde). Jeho kniha Techniky FBI v pokeru vás naučí hrát proti každému, protože naprosto každý vysílá signály. A na tom se dá slušně vydělat. Všichni hráči z redakce si to vyzkoušeli – a s úspěchem! A tak jsme si pořád vyprávěli:

“Ale neudělaly se mu ty vrásky, tak jsem dorovnal.”

“Předkláněl se, jako by na mě chtěl skočit.”

“Zahrál tu handu perfektně až na to, že na flopu vyplázl jazyk a na riveru se chytil pod krkem.”

“Roztřásl se jak ratlík a pak vsadil pot. Vzpomněl jsem si na knížku a zahodil. To je poprvé, co jsem na takovém flopu složil overpair první sázce.”

Chtěli byste vědět, jak nám chování soupeře napovědělo? Možná se to dozvíte z dalších úryvků a docela určitě za samotné knihy Techniky FBI v pokeru. Vězte však, že nestačí signály znát, je třeba je pozorně pozorovat všímat si souvislostí. Výborně to ilustruje historka, kterou Joe Navarro vypráví hned v první kapitole.

Lekce z medicíny

Oválný přednáškový sál se rychle plnil studenty prvního ročníku medicíny. Blížil se začátek posledního cvičení z fyziologie člověka. Kurz vedl Dr. Patel, nejstarší profesor na škole, který platil za přísného autoritáře. Když se objevil ve dveřích - pravou rukou pevně svíral ošoupanou lékařskou brašnu - nezaslechli byste v místnosti ani hlásku. Dr. Patel vkročil na stupínek a na řečnický pult před sebe z tašky vyndal baňku plnou žluté tekutiny.
„Vyskytl se problém, který chci s vámi dnes probrat,“ promluvil s náznakem hněvu v hlase. „Doneslo se mi, že některým z vás přijde výuka moc těžká: úkoly příliš složité, časová náročnost značná,“ svou řeč přerušil, aby si prohlédl obličeje studentů v řadách nad sebou. „Nuže, dovolte mi říci,“ pokračoval stroze. „Že si neuvědomujete, jak snadné vše máte! Za mých studentských let jsme pracovali stejně dlouho a těžce jako vy, jenže jsme neměli nóbl zařízení a moderní laboratoře, které dnes považujete za samozřejmé.
„Jak třeba provedete test na cukrovku?“ otázal se ročníku.
Ze třetí řady se ozvala studentka: „No, odeberu vzorek moči a pošlu ho do laboratoře na analýzu.“
„Správně,“ odvětil dr. Patel. „A pak?“
Žena si poposedla. „Pak mi z laboratoře pošlou zprávu a podle výsledků stanovím postup léčby.“
„Přesně,“ souhlasil doktor. „Nuže, za mých mladých let jsme neměli luxusní laboratoře a diagnostická oddělení. Často jsme museli provést testy sami bez cizí pomoci. Víte kupříkladu, jak jsem prováděl testy na diabetes já?“
„Ne.“
„Povím vám to: ochutnal jsem.“ Tentokrát žena nevěřícně zavrtěla hlavou.
„Opravdu. Když byl vzorek sladký, pacient měl potíže,“ pokračoval doktor a zdvihl přitom nádobu se žlutou tekutinou. „Toto je vzorek moči, získaný v laboratoři. A abyste věděli, své diagnostické schopnosti jsem nikdy neztratil.“ Po těch slovech v moči smočil prst a před zraky vyjevených studentů jej olízl.
„Nechutné,“ komentovala to medička ze třetí řady, která se tvářila, jako kdyby kousla do citrónu. Ostatní studenti ji podpořili souhlasnou ozvěnou. Bylo jasné, že ve svém názoru není osamocena.
Doktor vytáhl z pláště kapesník a otřel si s ním čelo. „Alespoň to není cukrovka,“ prohlásil. Tím ovšem studentům na náladě nepřidal. Sálem se rozlehl šepot. Ukončil ho až Patelův pokyn ke klidu.
„V tuhle chvíli se nejspíš někteří z vás ptají, proč jsem přistoupil k té malé demonstraci,“ hovořil dál, když odložil baňku zpět na pult. „Vlastně k tomu mám dva důvody. Za prvé, abych vám připomněl, že medicína nikdy nebyla snadná. Pokud ten tlak nezvládáte, snad bude lepší odejít rovnou. Nyní chci, aby sem každý z vás přišel a na věčnou připomínku obtížnosti studia medicíny po mně test zopakoval,“ poklepal na baňku plnou moči. „Tak okusíte, jak obtížná může medicína opravdu být.“ Nikdo nepovstal. „No tak, není důvod se ostýchat.“ Stále se nikdo nehýbal. „Zkusíme tedy jemné přesvědčování,“ nadhodil doktor. „Zápočet za tento kurz je podmínkou pokračování studia... Takže když neuděláte, co říkám, prostě vás nechám vyletět.“
To zafungovalo. Studenti neochotně, pomalu a s hrůzou v očích přicházeli na pódium, namáčeli prst do baňky, ochutnávali moč a prchali na toaletu.
Když se zas všichni vrátili na místa, doktor znovu promluvil: „Ač byl první důvod demonstrace důležitý, ten druhý jej svým významem zastiňuje.“ Dr. Patel přerušil řeč, aby schoval baňku zpět do brašny a dodal svým slovům větší váhu. „Druhým účelem bylo vštípit vám, jak je pro lékaře důležité pozorování. Jednou třeba budete prohlížet pacienta, jehož ústa budou tvrdit něco jiného, než vyzradí řeč jeho těla. Dík pozornému pozorování můžete tu nesrovnalost postřehnout, takže stanovíte přesnější a zasvěcenější diagnózu. "Víte, jak důležité je pozorování?“ při těch slovech se koutky úst Dr. Patela zacukaly.
„Kdybyste mě sledovali pozorně, všimli byste si, že jsem do moči strčil ukazovák, jenže pak jsem si olízl prostředník!“

 

 

Pokud vám náhodou unikla recenze této knihy, tak si ji můžete přečíst zde. Příště se spolu zamyslíme nad tím, proč vlastně signály vysíláme.

Poslat článek na e-mail

E-mail přijemce:	Váš e-mail:

Komentáře

Přispívat mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud chcete vložit komentář, přihlaste se ZDE.