Jak karty pomáhaly vyhrát (nejen) druhou světovou válku

Poznámka: Tento článek vyšel už před dvěma lety na stránkách Valka.cz v rámci spolupráce PokerAreny s tímto portálem. Dnešní svátek přišel autorovi jako vhodný den pro jeho recyklaci.

Foto: Internet

Balíček karet na bitevním poli

„Jak vidíte, pane, můj balíček karet mi posloužil stejně jako bible, modlitební knížka i kalendář,“ vysvětluje voják T. Texis Taylor svému veliteli vztah k balíčku karet ve známém příběhu, který zhudebnila skupina Rangers. Těžko říct, jestli je jeho příběh skutečně pravdivý, existuje ale hned několik reálných případů, kdy balíček karet posloužil americkým, respektive spojeneckým vojákům i k praktičtějším účelům než jen k hraní pokeru, kterým si krátili dlouhou chvíli už vojáci v americké občanské válce.

Společnost USPCC, který se dodnes zabývá výrobou značkových hracích karet, vydala už během první světové války speciální zlevněné balíčky karet, které byli určené pro americké vojáky. Jejich koníček pro ně pak byl na frontě mnohem dostupnější. Daleko více ale pomohla svým majitelům speciální edice karet, kterou vydala ve spolupráci s americkými a britskými tajnými službami během druhé světové války asi nejslavnější značka z portfolia společnosti USPCC, vyrábějící pokerové karty, firma Bicycle.

Balíček karet jako mapa na cestě za svobodou

Karty Bicycle, kterými zásobovaly spojenecké armády své zajaté vojáky a sestřelené piloty v německých zajateckých táborech prostřednictvím vánočních balíčků – německým věznitelům nepřišlo na balíčcích karet nic podezřelého, byla to běžná součást výbavy amerických vojáků – měly jednu speciální vlastnost. Po namočení se dala odloupnout jejich vrchní vrstva, která ukrývala část mapy s bezpečnými cestami z nepřátelského území. Mapu pak její majitel složil poskládáním karet ve správném pořadí.

Saský hrad Colditz působí na první pohled jako nedobytná pevnost, a když z něj nacističtí věznitelé vytvořili žalář především pro ty největší útěkáře mezi zajatými letci, jen málokdo z nich by uzavřel sázku, že se někomu může podařit z hradu uniknout. Přesto se to během 316 pokusů o útěk, ve kterých sehráli velkou roli i čeští letci ve službách RAF, podařilo dokonce 32 zajatcům a většině z nich pomáhaly na cestě do neutrálního Švýcarska právě speciální karty značky Bicycle. Stejné karty u sebe měli také vězni v dalších zajateckých táborech včetně těch, jejichž hromadný útěk z tábora Stalag Luft III v noci z 24. na 25. března 1944 se stal předlohou k velkofilmu Velký útěk se Stevem McQueenem v hlavní roli.

Existence karet podléhala přísnému utajení a na veřejnost toto tajemství proniklo až dlouhé roky po válce. Neví se ani, kolik přesně bylo těchto speciálních balíčků vyrobeno, v současnosti jsou známé pouze dva dochované kusy. Jeden vlastní Mezinárodní špionážní muzeum ve Washingtonu D.C. a druhý je součástí soukromé sbírky. Vzhledem k povaze těchto karet ale jejich případní další majitelé možná ani netuší, jaký poklad doma mají.

Společnost Bicycle v současnosti nabízí balíček karet, který tuto událost připomíná. Karty pokrývá věrná kopie mapy útěku použité na původních kartách a k jejímu odhalení je ani není třeba namáčet. Mapa je natištěná přímo na přední straně karet.

Vietnamský mýtus o prokleté kartě

Karty Bicycle se pak v šedesátých letech zapojily také do války ve Vietnamu. Nikdo asi nedokáže říct, kdy přesně se pikové eso stalo symbolem smrti. V této souvislosti ho ve Spojených používala už italsko-jazyčná mafie ve 30. letech. Během vietnamské války se ale rozšířila legenda, že tento symbol vzbuzuje ve vojácích Viet Congu panický strach. Ve skutečnosti Viet Cong této kartě žádný zvláštní význam nepřisuzoval a jedinou funkci a psychologický efekt tak mělo pikové eso hlavně na americké vojáky, jejichž morálku posilovala víra, že nepřítel věří.

Poprvé tyto karty využil poručík Charles W. Brown, který se dočetl v poznámkách kongresmana Craiga Hosmera, že Viet Cong věří, že mu obrázek ženy na pikovém esu přináší smůlu (v balíčcích Bicycle byla na této kartě zobrazena bohyně Svoboda). Po poradě s ostatními poručíky napsal Brown na začátku roku 1966 dopis prezidentovi společnosti USPCC, ve kterém ho požádal o 1000 kusů pikových es pro své vojáky. Stanley byl velký sympatizant amerického válečného úsilí a karty poslal Brownově jednotce zdarma.

Příběh se objevil v několika válečných zpravodajských listech včetně Stars and Stripes a mýtus o prokleté kartě se stal součástí oficiálních operací psychologického boje americké armády. Společnost USPCC nakonec vyrobila zdarma dokonce několik tisíc balíčků s pikovými esy, aby je mohli vojáci rozptylovat v džunglích a po vesnicích během útoků nebo před bombardováním. Dávali tak komunistickým vojákům i civilistům jasně najevo, že přebývání na takovém místě je hazard, při kterém jde o život.

Podobná edice karet byla vydána ještě v roce 1991 na začátku Války v zálivu, kvůli poměrně krátkému trvání konfliktu se ale tyto karty „nedostaly do boje“.  V Iráku ale sehrály speciální balíčky karet svou roli o dvanáct let později. Během invaze v roce 2003 rozdávalo vedení americké armády speciální balíčky karet, na kterých byly zobrazeny nejhledanější osobnosti nepřátelského režimu. Karty měli vojákům pomoct špičky irácké vlády lépe identifikovat.  Karty nejvyšších hodnot patřily nejdůležitějším osobnostem a na pikovém esu nebyl nikdo jiný než irácký diktátor Saddám Husajn.