Racionalita: vědecký pohled na vyhrávání – 1.

Dne 26. prosince roku 1983, sovětský výstražný systém pro hrozbu nukleárního útoku nahlásil střelu, která směřovala na Sovětský svaz ze Spojených států. Krátce na to systém ohlásil další čtyři střely v pohybu.

Stanislas Petrov, jediný úředník ve službě, stál před monumentálním rozhodnutím: Má postupovat podle stanoveného postupu, tedy uvědomit nejvyšší armádní činitele, a tím potenciálně dát do pohybu odvetný nukleární útok?

Foto: Pixabay.com

Racionální rozhodnutí, které zabránilo nukleární válce

Petrov, který měl na své rozhodnutí pouze několik minut, se rozhodl klasifikovat incident jako falešný poplach. Své rozhodnutí odůvodňoval tím, že případný útok by pravděpodobně sestával ze stovek střel, dostatku na to, aby Sovětský svaz nemohl podniknout odvetná opatření. Dále bral v potaz skutečnost, že detekční systém je relativně nový, a díky tomu může být náchylnější k chybám.

A opravdu, výstražný systém zachytil odrazy slunečního záření z mraků a zaměnil je za mezikontinentální rakety. Petrov měl pravdu, a nešlo jen o prachobyčejné štěstí. Díky tomu, že si zachoval chladnou hlavu, správně zaregistroval, že pravděpodobnost nukleárního útoku je velmi malá, a naštěstí také zohlednil fakt, že u poplašných systémů, jakkoliv velkých a důmyslných, dochází k falešným poplachům. Petrovovo racionální smýšlení toho dne možná zachránilo stovky milionů životů a zabránilo nukleární válce.

Mylné představy o racionalitě

Za předpokladu, že je správně pochopena, racionalita vždy slouží ku prospěchu dané osoby. Je důležité poznamenat, že stereotypní „racionální postavy“, které lze vidět v populárních televizních pořadech, se pokaždé nechovají racionálně.

Vezměte si pana Spocka ze Star Treku, který je kritický, nikdy se nespoléhá na svou intuici a jehož emociální stav je pokaždé stejný: neutrální. Nebo si vzpomeňte na Sheldona Coopera z The Big Bang Theory (Teorie velkého třesku), který, připouštím, docela často podléhá emocím, ale podle všeho není schopný dospět k jakémukoliv rozhodnutí, aniž by si předtím nenarýsoval komplikované schéma. Znamená, že když chceme být racionální, měli bychom neustále potlačovat všechny své emoce, jako pan Spock? Nebo že bychom se neměli spoléhat na svou intuici a dělat spontánní rozhodnutí? Nic z toho naštěstí neplatí. Neexistuje žádné souhrnné pravidlo, jak pomalu či rychle bychom měli činit racionální rozhodnutí nebo do jaké míry se emoce mají podílet na rozhodovacím procesu. Vždy záleží na konkrétní situaci, a co je důležité, na konkrétním cíli dané osoby.

Vzhledem k tomu, že disponujeme jen omezeným množstvím času a zdrojů, nebylo by nejlepší strávit příliš mnoho času jedním rozhodnutím. Stejně tak, emoce, třebaže nás čas od času uvádějí v omyl, jsou často užitečné a většina, ne-li všichni z nás, je považuje za centrální aspekt svého ideálního života.

Dalším omylem je, že s racionalitou se nutně pojí sobectví. Když zjednodušené ekonomické modely a modely teorie her předpokládají, že lidé se chovají racionálně a volí takový výsledek, který jim poskytuje nejvyšší užitek, „užitek“ není definován jako osobní spokojenost, ale spíše jako souhrn všeho, na čem dané osobě záleží – což může nepochybně zahrnovat i spokojenost ostatních.

Racionalita je pro každého

Coby racionální osobě vám je tedy dovoleno projevovat emoce, být milý, používat vlastní intuici a cenit si nemateriálních věcí, jako je láska nebo štěstí. A skutečně, pokud byste byli pořád chladní, nikdy nevěřili své intuici a zajímaly vás jen materiální věci jako peníze na bankovním účtu, patrně byste byli docela iracionální.

Racionalita neslouží žádnému konkrétními cíli. Slouží k dosahování vlastních cílů, ať už jsou jakékoli. Již ze své podstaty má každý zájem na tom, aby jednal více racionálně, protože každý chce dosahovat svých cílů, jak nejlépe je to možné.

Pokračování příště.

Zdroj: reg-charity.org; Autor: Lukas Gloor; Foto:  rovensky.blog.idnes.cz, bigbangtheory.wikia.com